Je objektivita mýtus?

V rámci projektu Inkluzivní LGBTQIA+ kavárny jsem si musel položit otázku, zda „Nejsem příliš zaujat osobní zkušeností?“. Lehce jsem se tak dotknul tématu objektivity a hledání jejich hranic v různých kontextech.

Otázka, zda je objektivita mýtus, je hluboce filozofická a závisí na interpretaci pojmu „objektivita“. V různých oborech a kontextech může mít objektivita různé významy, ale obecně se tím myslí schopnost poznání nebo posuzování reality nezávisle na osobních přesvědčeních, emocích či předpojatostech.

Někteří filozofové a vědci tvrdí, že absolutní objektivita je nedosažitelná, protože naše vnímání reality je vždy ovlivněno našimi osobními zkušenostmi, jazykem, kulturou a kognitivními biasy. Tento pohled naznačuje, že veškeré naše poznání a interpretace reality jsou do jisté míry subjektivní.

Na druhou stranu, koncept objektivity hraje klíčovou roli například ve vědeckém bádání nebo v soudním řízení, kde se usiluje o dosažení co největší míry nezávislosti a nezaujatosti. Ve vědě se objektivita pokouší dosáhnout prostřednictvím metodiky, která zahrnuje opakovatelné experimenty, peer-review proces a transparentní sdílení dat. V těchto kontextech není objektivita považována za mýtus, ale spíše za ideál, ke kterému se má směřovat.

V literárních a uměleckých kritikách, v historiografii a v jiných humanitních oborech může být pojem objektivity vnímán ještě složitěji, protože interpretace uměleckých děl a historických událostí jsou často silně ovlivněny osobními a kulturními perspektivami. Takže odpověď na otázku, zda je objektivita mýtus, se liší v závislosti na kontextu a na filozofickém nebo epistemologickém přístupu jedince. Mnozí z nás bychom se shodli, že čistá objektivita je možná ideál, kterého je obtížné dosáhnout, ale snaha o objektivitu je stále cenná a nezbytná v mnoha aspektech lidského poznání a rozhodování.

Objektivita a design?

V oblastech, jakými jsou třeba design služeb (service design), interaktivní design, … a další kreativní oblasti, se k pojmu objektivita přistupuje velmi odlišně než v přírodních vědách nebo ve formální logice. Tyto oblasti jsou výrazně ovlivněny lidskými zkušenostmi, emocemi, estetikou a kulturními hodnotami, které jsou inherentně subjektivní. Přesto i zde existuje snaha o určitou formu „objektivity“, která se však spíše zaměřuje na efektivitu, funkčnost, přístupnost a uživatelskou spokojenost než na absolutní pravdu nezávislou na subjektivním vnímání. Například:

• Efektivita a funkčnost: I když designové rozhodnutí může být subjektivní, existují objektivní kritéria pro hodnocení, zda design splňuje svůj účel, zda je efektivní a zda usnadňuje třeba uživatelskou interakci. Například v interaktivním designu může být objektivně měřeno, jak rychle a intuitivně mohou uživatelé dokončit určité úkoly.
• Přístupnost: Přístupnost je oblast, kde se objektivita projevuje prostřednictvím standardů a směrnic, které mají zajistit, že produkty a služby jsou použitelné pro co nejširší spektrum uživatelů, včetně třeba osob se zdravotním postižením. Tato kritéria jsou relativně objektivní a měřitelná.
• Uživatelská spokojenost a zpětná vazba: I když je spokojenost uživatele subjektivní, shromažďování a analýza uživatelské zpětné vazby může být prováděna systematickými a „objektivními“ metodami, jako jsou průzkumy, testy použitelnosti a analýzy chování uživatelů.
• Iterativní design a testování: V kreativních oborech se často využívá iterativní proces designu, který zahrnuje opakované testování, hodnocení a úpravy designu na základě konkrétních výsledků a zpětné vazby. Tento proces umožňuje designérům přiblížit se k „objektivnějším“ rozhodnutím o tom, co funguje a co ne.
• Atd.

V těchto oblastech je tedy „objektivita“ chápána spíše jako snaha o dosažení optimálních řešení pro dané problémy než jako hledání nezávislé pravdy. Objektivní metody a postupy jsou používány k posouzení účinnosti designu a jeho schopnosti splnit specifické cíle, ačkoli konečná tvorba a hodnocení designu jsou vždy ovlivněny subjektivními faktory.

Takže je objektivita mýtus?

Tvrdit, že objektivita je mýtus, lze v kontextech, kde je zdůrazněna nevyhnutelná přítomnost subjektivity ve vnímání, interpretaci a komunikaci reality. Tento názor je často přijímán v disciplínách a diskurzech, kde je osobní, kulturní, sociální nebo emocionální kontext neoddělitelně spojen s procesem poznání nebo hodnocení. Zde jsou některé situace a oblasti, kde by se mohlo tvrdit, že objektivita je v určitém smyslu mýtus:

• Humanitní a sociální vědy: V oborech jako je historie, literární studia, antropologie nebo sociologie je často zdůrazňována interpretativní povaha poznání. Zde mohou být „fakta“ interpretována různými způsoby v závislosti na teoretických přístupech, metodologiích a osobních perspektivách výzkumníků.
• Umění a estetika: V oblasti umění a estetického hodnocení je subjektivita neodmyslitelná. To, co je považováno za krásné, působivé nebo umělecky hodnotné, je hluboce subjektivní a závisí na individuálních zkušenostech, kulturách a osobních preferencích.
• Etika a morálka: V diskurzech o etice a morálce je objektivita často zpochybňována, protože morální úsudky a hodnoty jsou značně ovlivněny kulturním, sociálním a osobním kontextem. Co je považováno za „správné“ nebo „špatné“, může být velmi rozdílné mezi různými kulturami a jednotlivci.
• Novinářství a média: Přestože je novinářství založeno na ideálu objektivity, v praxi je často zpochybňována kvůli vlivu editorů, výběru zpráv, politickému zkreslení a subjektivní interpretaci událostí. Média jsou často kritizována za to, že nedokážou být zcela nezaujatá.
• Věda: Ačkoli věda usiluje o objektivitu prostřednictvím metodiky, experimentů, peer review atd., existuje i takový úhel pohledu, že i vědecké poznání může být ovlivněno teoretickými předpoklady, výběrem dat a interpretací výsledků. Debata o teoretických paradigmatech ukazuje, jak mohou být vědecká „fakta“ interpretována různě v rámci různých teoretických rámců.
• Osobní a mezilidské vztahy: V kontextu osobních zkušeností a mezilidských vztahů je objektivita často považována za nedosažitelnou, protože naše vnímání a interpretace těchto zkušeností jsou silně ovlivněny našimi emocemi, minulými zkušenostmi a subjektivním vnímáním reality.
• Atd.

V těchto a podobných situacích lze argumentovat, že čistá objektivita je těžko dosažitelná nebo dokonce nemožná… může vést k názoru, že objektivita je „mýtus“. Toto tvrzení však neznamená, že by se lidé neměli snažit o objektivní poznání nebo spravedlivé a nezaujaté hodnocení; spíše poukazuje na to, že plné pochopení jakékoliv situace vyžaduje uvědomění si vlastních předpokladů a omezení.

Raději objektivitu než subjektivitu?

Preferování objektivity nad subjektivitou závisí na kontextu a cíli, kterého se snažíme dosáhnout. Obě perspektivy mají své místo a hodnotu v různých situacích a disciplínách. Rozhodnutí, zda dát přednost objektivitě nebo subjektivitě, by mělo být dáno účelem (například dané komunikace, rozhodování, analýzy atd.).

Kdy preferovat vysokou míru objektivity:

• Vědecký výzkum a analýza: Vědecká metoda vyžaduje objektivní přístup k zajištění, že závěry jsou založeny na opakovatelných experimentech a důkazech, ne na osobních přesvědčeních výzkumníků.
• Právní rozhodování: V soudním řízení je objektivita nezbytná pro spravedlivé a nestranné posouzení důkazů a aplikaci zákonů.
• Zpravodajství: Objektivní reportáž je důležitá pro poskytování nezaujatých informací, které umožňují veřejnosti utvářet vlastní názory založené na faktech.
• Atd.

Kdy uznat hodnotu subjektivity:

• Umění a kultura: V uměleckých a kulturních kontextech je subjektivní interpretace zdrojem hlubokého smyslu a osobního obohacení.
• Osobní zkušenosti a vztahy: Subjektivní zkušenosti jsou zásadní pro formování identity, hodnot a mezilidských vztahů.
• Etické a morální úvahy: Morální a etické rozhodování často vyžaduje subjektivní úsudek, který zohledňuje osobní hodnoty a principy.
• Atd.

Integrace objektivity a subjektivity:

V mnoha situacích je nejlepším přístupem integrace objektivního a subjektivního hodnocení – například:

• Výzkum v humanitních a sociálních vědách může využít objektivní metodologie k získání dat, ale také uznat subjektivní interpretaci těchto dat v závislosti na teoretickém rámci.
• V lékařství a psychologii je důležité zohlednit jak objektivní klinické důkazy, tak subjektivní zkušenosti pacientů při diagnostice a léčbě.
• V oblasti designu a uživatelské zkušenosti je klíčové kombinovat objektivní testování a analýzu s hlubokým porozuměním subjektivním potřebám a přáním uživatelů.
• Atd.

V konečném důsledku je volba mezi objektivitou a subjektivitou závislá na situaci a cílech. V ideálním případě by mělo dojít k rovnováze, která umožňuje využít síly obou přístupů pro dosažení nejlepších možných výsledků. Jak bylo výše naznačeno, míra objektivity a subjektivity ve skutečnosti závisí na perspektivě, z které je daný problém posuzován. Tento koncept je základní pro mnoho oblastí lidského bádání a praxe. Uznání, že každá perspektiva nese svůj vlastní soubor předpokladů, biasů a výkladových rámců, je klíčové pro hluboké pochopení a efektivní řešení problémů. Je třeba uznat rozmanitost perspektiv – že objektivita a subjektivita nejsou v opozici, ale jsou spíše vzájemně se doplňující aspekty poznání, je klíčem k otevřenému a plodnému dialogu. V mnoha situacích je zapotřebí posoudit, kdy a jak upřednostnit objektivní data a kdy dát prostor subjektivní interpretaci nebo zkušenosti. Tento přístup podporuje komplexní a nuancované porozumění světu kolem nás.

Takže je objektivita mýtus?

Otázka, zda je objektivita mýtus, může být v určitých kontextech zjednodušující. Přesnější by bylo říci, že objektivita a subjektivita nejsou absolutní protiklady, ale spíše aspekty, které se mohou překrývat a ovlivňovat v závislosti na kontextu a účelu. Místo představy o pevném rozdělení mezi objektivním a subjektivním poznáním je užitečnější přemýšlet o tom, jak se tyto dva pohledy mohou doplňovat a poskytovat komplexnější pohled na realitu.

Objektivita slouží jako cenný ideál ve vědeckém bádání, právním rozhodování, zpravodajství atd., kde se snažíme minimalizovat osobní bias a přesvědčení, aby bylo možné dosáhnout spravedlivých a spolehlivých závěrů. Subjektivita je na druhou stranu klíčová pro umění, osobní zkušenost a etické úvahy, kde jedinečné perspektivy a osobní interpretace přinášejí hluboký smysl a hodnotu.

Realita je taková, že lidské vnímání a poznání jsou nevyhnutelně ovlivněny subjektivními faktory, ačkoli můžeme usilovat o objektivní pochopení světa kolem nás. V mnoha situacích je vhodné uznat omezení našeho vlastního perspektivního vnímání a snažit se o co největší objektivitu prostřednictvím transparentních metod, kritického myšlení a otevřeného dialogu.

Takže spíše než ptát se, zda je objektivita mýtus, je prospěšnější ptát se, jak můžeme co nejlépe vyvážit a integrovat objektivní a subjektivní přístupy k získání hlubšího a komplexnějšího porozumění světu. Takže v tomto smyslu se zdá, že otázka není tolik o objektivitě jako mýtu, ale spíše o tom, jak efektivně se pohybovat mezi objektivními a subjektivními aspekty naší reality, aby bylo dosaženo co nejlepšího rozhodnutí a pochopení. V mnoha situacích se snažíme o objektivní analýzu, ale zároveň si musíme být vědomi subjektivních faktorů, které ovlivňují naše vnímání a rozhodování. Tímto způsobem se objektivita a subjektivita stávají součástí kontinua poznání, kde rozlišujeme různé stupně a způsoby, jakými se oba aspekty uplatňují a projevují.

Pouhé relativizování subjektivity a objektivity?

Ano, můžeme to chápat jako formu relativizování subjektivity a objektivity. Mluvit o subjektivitě a objektivitě jako o aspektech, které se mohou překrývat a ovlivňovat, znamená připouštět, že absolutní objektivita nebo subjektivita může být obtížně dosažitelná. Tento pohled relativizuje striktní oddělení mezi objektivním a subjektivním poznáním a otevírá prostor pro pochopení, že naše vnímání reality je často směsicí obou.

Relativizace subjektivity a objektivity:

• Podporuje multidisciplinární přístup: Přiznává, že různé oblasti bádání mohou vyžadovat různé zvažování mezi subjektivním a objektivním přístupem. Například ve vědě může být důraz na objektivní metody, zatímco v umění nebo v humanitních vědách může být větší prostor pro subjektivní interpretaci.
• Uznává omezení našeho poznání: Připouští, že naše poznání a chápání světa je omezeno našimi perspektivami, zkušenostmi a kulturou. Tento pohled nám pomáhá být otevřenější k alternativním názorům a interpretacím.
• Podporuje kritické myšlení: Povzbuzuje nás, abychom byli kritičtí k našim vlastním předpokladům a ke způsobům, jakými mohou naše vlastní subjektivní zkušenosti ovlivňovat naše úsudky a rozhodování.
• Atd.

Tento relativizovaný pohled však neznamená, že bychom měli upustit od snahy o objektivní analýzu nebo že všechny perspektivy jsou rovnocenné v každém kontextu. Spíše nám připomíná, že v procesu poznání bychom měli být vědomi interakce mezi subjektivními a objektivními faktory a usilovat o co nejvíce vyvážený a informovaný přístup.