Když jsem začal číst článek Johanny Drucker Humanities Approaches to Graphical Display, překvapilo mě, jak rychle jsem se vzdálil od tématu grafů a vizualizací. Už v abstraktu jsem měl pocit, že autorka ve skutečnosti nemluví především o grafech. Mluví o poznání. O tom, jak vzniká, jak je reprezentováno a jaké předpoklady si do něj často ani neuvědomovaně přinášíme.
Při pozorném čtení se začala objevovat řada otázek. Co znamená poznání „nezávislé na pozorovateli a jisté“? Co naopak znamená poznání „spoluzávislé na pozorovateli a interpretační“? Proč Drucker tvrdí, že potřebujeme humanitní přístup ke grafickému vyjadřování? Co vlastně myslí pojmem capta? A proč tvrdí, že veškerá data je třeba chápat právě jako capta?
Tyto otázky nejsou pouze terminologické. Dotýkají se samotných základů toho, jak rozumíme vztahu mezi světem, člověkem a poznáním. Postupně jsem si uvědomil, že článek není neutrální analýzou stavu současných vizualizačních metod. Je spíše programovým textem. Drucker v něm nepopisuje pouze existující praxi digitálních humanitních věd, ale snaží se prosadit určitý pohled na povahu poznání a reprezentace.
Její argumenty se tím otevírají i mimo oblast grafického zobrazování. V sázce není pouze způsob, jakým zobrazujeme informace, ale také to, co za informaci považujeme, jak vzniká a kdo rozhoduje o tom, co bude uznáno jako relevantní poznatek.
Drucker píše z prostředí digitálních humanitních věd (digital humanities). Nejde o informatiku v tradičním smyslu slova. Digitální humanitní vědci jsou například historici, literární badatelé, lingvisté, filozofové, kunsthistorici nebo muzikologové, kteří při svém výzkumu využívají digitální nástroje. Zkoumají například proměny témat v literatuře, sítě korespondence mezi vědci, šíření kulturních vlivů nebo prostorové souvislosti historických událostí.
Při této práci používají nástroje jako geografické informační systémy (GIS), síťové diagramy, časové osy, statistické grafy nebo různé formy kartografických vizualizací. Zde Drucker identifikuje zásadní problém: většina těchto nástrojů nevznikla pro humanitní výzkum, ale pro geografii, epidemiologii, ekonomii, demografii, biologii nebo fyziku. Humanitní vědci si je osvojili pro jejich technickou užitečnost. Podle Drucker však spolu s nimi často nevědomky přebírají i předpoklady, na nichž byly tyto nástroje vystavěny.
A vlastně tady začíná možná jedna z nejsilnějších myšlenek Johanny Drucker.
Pokud tuto interpretaci přijmu jako „správnou“, pak se jádro celého článku nachází v pojmu capta, u něhož Drucker formuluje svou nejznámější a zároveň nejkontroverznější tezi.
Slovo data pochází z latiny a doslova znamená „to, co je dáno“. Samotný pojem v sobě nese představu, že fakta existují nezávisle na nás a že naším úkolem je tato fakta objevit, zaznamenat a následně reprezentovat. V běžném jazyce se tato představa zdá samozřejmá. Hovoříme o sběru dat, jako bychom někde nacházeli již existující jednotky poznání, které stačí posbírat podobně jako kameny na cestě.
Drucker však upozorňuje, že tato zdánlivá samozřejmost skrývá významný předpoklad. Předpokládá totiž, že data existují ještě před samotným procesem jejich získávání.
Na tuto zdánlivou samozřejmost Drucker reaguje návrhem používat pojem capta. Latinské capta znamená přibližně „uchopené“, „zachycené“ nebo „vybrané“. Zatímco slovo data naznačuje pasivní přijímání již existujících faktů, pojem capta zdůrazňuje aktivní roli člověka při jejich vytváření. Někdo vždy rozhoduje, co bude sledováno, co bude zaznamenáno, jaké kategorie budou použity a co bude považováno za relevantní.
Rozdíl se může zdát pouze terminologický. Ve skutečnosti však odhaluje odlišné pojetí poznání.
Představme si například výzkum astronomického vzdělávání. Mohli bychom sledovat počet návštěvníků programu, délku jejich účasti nebo počet správných odpovědí v závěrečném testu. To vše by se jevilo jako poměrně standardní data. Stejně dobře bychom se však mohli zaměřit na pocit orientace ve vesmíru, na míru fascinace, na pocit autonomie nebo na proměnu vztahu člověka k noční obloze. Samotné rozhodnutí, co budeme považovat za důležitý poznatek, předchází vzniku dat. Data tedy nejsou jednoduše nalezena. Jsou vytvářena prostřednictvím výběru. Na tomto příkladu se stává srozumitelným Druckerové tvrzení, že bychom všechna data měli chápat jako capta.
Toto tvrzení však zároveň otevírá prostor pro kritickou diskusi.
S jednou částí její argumentace lze souhlasit poměrně snadno. Dnes už jen málokdo věří, že vědecká data vznikají zcela nezávisle na lidských rozhodnutích. Výzkumník vybírá proměnné, vytváří kategorie, volí metody měření a rozhoduje o tom, co bude považováno za relevantní. V tomto smyslu nejsou data nikdy zcela neutrální.
S tím by pravděpodobně souhlasila většina současných filozofů vědy, sociologů vědy i samotných přírodovědců. Spor začíná až ve chvíli, kdy se z tohoto tvrzení vyvodí závěr, že všechna data jsou pouze konstruktem.
Nejslabší místo Druckerové argumentace vidím tam, kde se začíná stírat rozdíl mezi vznikem dat a existencí reality. Něco jiného je tvrdit, že data nejsou zcela neutrální, a něco jiného tvrdit, že jsou výhradně produktem interpretace.
Představme si obyčejné měření teploty. Drucker by správně upozornila, že někdo musel zvolit teplotní stupnici, definovat způsob měření a použít konkrétní přístroj. Hodnota 24,3 °C tedy nevzniká bez lidského zásahu. V tomto smyslu je skutečně capta.
Mnoho vědců by však dodalo, že tato skutečnost ještě neznamená, že měření je čistě konstrukcí. Existuje totiž něco, co měříme. Realita klade našim interpretacím určitý odpor. Nemůžeme si libovolně rozhodnout, že venkovní teplota bude čtyři sta stupňů Celsia. Naše interpretace se vždy pohybují v určitém kontaktu s něčím, co není pouze výsledkem lidské dohody.
Zdá se mi, že Drucker někdy spojuje dvě odlišné otázky. První zní, jak vznikají data. Druhá, zda existuje realita nezávislá na našich interpretacích. Není však nutné odpovědět na obě otázky stejně. Mohu uznat, že data vznikají prostřednictvím lidských rozhodnutí, a současně zastávat názor, že existuje svět, který není pouhým produktem těchto rozhodnutí.
Pojem capta však není izolovanou terminologickou inovací. Ve skutečnosti je součástí širšího pohledu na poznání, který prostupuje celým článkem. Pokud mají být všechna data chápána jako capta, pak je třeba vysvětlit, kdo je uchopuje a za jakých podmínek. Tato otázka nás vede k dalšímu důležitému rozlišení, které Drucker používá: k rozdílu mezi poznáním nezávislým na pozorovateli a poznáním spoluzávislým na pozorovateli.
Na první pohled se může zdát, že jde o abstraktní filozofickou debatu. Ve skutečnosti však ovlivňuje způsob, jakým vytváříme grafy, mapy, databáze i informační systémy.
Model poznání nezávislého na pozorovateli vychází z představy, že svět existuje jako soubor objektivních skutečností, které lze zaznamenat bez ohledu na to, kdo je pozoruje. Ideálem je situace, kdy různí pozorovatelé dospějí ke stejnému výsledku. Klasickým příkladem je měření fyzikálních veličin. Pokud několik lidí změří za stejných podmínek teplotu nebo délku objektu, měli by získat stejný výsledek. V tomto pojetí je role pozorovatele minimalizována. Poznání má být co nejméně závislé na individuální zkušenosti, kulturním kontextu nebo osobní interpretaci.
Právě tento model podle Drucker stojí v pozadí mnoha nástrojů pro vizualizaci dat. Graf, mapa nebo diagram často působí dojmem, že pouze zprostředkovávají skutečnost takovou, jaká je. Jejich forma navozuje představu stabilního světa složeného z objektů, vlastností a vztahů, které lze jednoznačně zaznamenat a zobrazit.
Humanitní vědy však podle Drucker často pracují s jiným typem poznání. Nezkoumají pouze to, co je, ale také to, co něco znamená. Zajímají se o zkušenost, interpretaci, paměť, identitu, kulturu nebo význam. V těchto oblastech není možné pozorovatele jednoduše odstranit z procesu poznávání. Naopak. Poznání vzniká právě prostřednictvím jeho účasti.
Když se historik snaží porozumět významu určitého dokumentu, není jeho úkolem pouze zaznamenat objektivní fakta. Musí dokument interpretovat, zasadit jej do kontextu a rozhodovat mezi různými možnými výklady. Podobně když literární badatel analyzuje román nebo když antropolog popisuje zkušenost určité komunity, nevystupují jako neutrální měřicí přístroje. Jejich poznání vzniká v dialogu mezi pozorovatelem, materiálem a interpretačním rámcem.
Tuto souvislost Drucker vystihuje výrazem observer co-dependent. Poznání zde není vytvářeno navzdory přítomnosti pozorovatele, ale právě skrze ni. Pozorovatel není překážkou poznání. Je jednou z podmínek jeho vzniku.
Tady bych se na chvíli zastavil s vlastní reflexi. Právě teď si uvědomuji, že její článek je zajímavý i mimo oblast digitálních humanitních věd. Domnívám se, že právě v tomto bodě článek překračuje hranice diskuse o vizualizaci dat. Ve skutečnosti se zde setkávají dvě odlišné tradice uvažování o poznání.
Na jedné straně stojí tradice, která hledá poznání co nejméně závislé na konkrétním člověku. Jejím ideálem je univerzálně platný popis skutečnosti. Na druhé straně stojí tradice zdůrazňující, že lidská zkušenost je vždy situovaná, perspektivní a interpretovaná. Jejím cílem není odstranit perspektivu, ale porozumět jí.
Nemyslím si, že by bylo nutné jednu z těchto tradic jednoduše odmítnout ve prospěch druhé. Ostatně i v přírodních vědách hraje interpretace významnou roli a humanitní vědy se také opírají o empirické poznatky. Přesto však Drucker přesvědčivě ukazuje, že nástroje vytvořené pro jeden typ poznání nemusí automaticky vyhovovat druhému. Z tohoto napětí se začíná rodit její požadavek na nové formy reprezentace.
Pokud totiž přijmeme, že humanitní poznání je do značné míry interpretační a spoluzávislé na pozorovateli, pak vzniká otázka, zda je vůbec možné takové poznání adekvátně zobrazovat pomocí nástrojů navržených pro reprezentaci stabilních, jednoznačných a měřitelných skutečností.
Drucker odpovídá spíše záporně.
Podle jejího názoru většina současných grafů, map a diagramů vyjadřuje epistemologii jistoty. Ukazují body, linie, hranice a vztahy, jako by byly jednoznačně dané. Neurčitost, mnohoznačnost nebo interpretační otevřenost se v nich objevují nanejvýš jako nedostatek dat nebo jako chyba měření.
Humanitní poznání však často pracuje právě s tím, co je nejednoznačné. Historik si nemusí být jistý datací události. Literární interpretace nemusí mít jediné správné řešení. Význam určitého místa se může lišit podle toho, kdo jej prožívá. V těchto případech není nejistota vadou poznání. Je jeho přirozenou součástí.
Požadavek na humanitní vizualizaci se tak neomezuje na doplnění grafů o informaci o nejistotě. Míří hlouběji: k samotným formám reprezentace, které by podle Drucker měly být vystavěny na interpretačních modelech poznání. Jejich struktura by od počátku měla počítat s pluralitou perspektiv, s proměnlivostí významů a s aktivní rolí pozorovatele.
Když Drucker volá po „grafice vystavěné na interpretačních modelech“, nepožaduje pouze technickou úpravu existujících vizualizací. Neříká, že bychom měli ke grafům přidat více vysvětlivek nebo lépe označovat nejistotu dat. Její požadavek je hlubší. Tvrdí, že samotná forma reprezentace by měla odpovídat povaze poznání, které reprezentuje.
Na tomto místě vstupuje do hry pojem interpretační model.
V běžném pojetí vizualizace bývá model chápán jako zjednodušené zobrazení reality. Předpokládá se, že existuje určitý objekt nebo jev a že naším úkolem je vytvořit jeho co nejpřesnější reprezentaci. Mapa reprezentuje krajinu, graf reprezentuje data, síťový diagram reprezentuje vztahy mezi aktéry.
Drucker však upozorňuje, že v humanitních vědách často nereprezentujeme objekty, ale interpretace objektů. Jinými slovy, nezobrazujeme pouze svět, ale určitý způsob porozumění světu.
To je zásadní rozdíl.
Historická událost například nemá jediný význam. Literární dílo nemá jedinou interpretaci. Město není pouze souborem ulic a budov. Pro různé skupiny lidí může představovat odlišné zkušenosti, vzpomínky, příležitosti nebo naopak zdroje vyloučení. V takových případech se humanitní poznání často nezaměřuje na otázku „jak věci jsou“, ale spíše na otázku „jaký význam mají a pro koho“.
Interpretační model je pak model, který tuto skutečnost bere vážně. Nepředpokládá existenci jediné privilegované perspektivy. Nepracuje s představou, že jeho cílem je odstranit rozdíly mezi interpretacemi a dospět k jednomu definitivnímu obrazu skutečnosti. Naopak počítá s tím, že pluralita perspektiv může být legitimní součástí poznání.
V této souvislosti vystupuje do popředí další důležitý pojem, který Drucker sice explicitně nezdůrazňuje tolik jako capta, ale který prostupuje celým jejím textem: perspektiva.
Mnoho běžných informačních reprezentací vytváří dojem pohledu odnikud. Graf působí, jako by jej nikdo nevytvořil. Mapa působí, jako by zobrazovala prostor takový, jaký skutečně je. Databáze působí, jako by pouze ukládala fakta.
Ve skutečnosti však každá z těchto reprezentací vzniká z určité perspektivy. Někdo rozhoduje, co bude zahrnuto, co bude vynecháno, jak budou definovány kategorie a jaké vztahy budou považovány za důležité.
Drucker nás podle mého soudu vede k tomu, abychom si tuto perspektivnost reprezentací začali uvědomovat. Nejde o tvrzení, že všechny perspektivy jsou stejně dobré. Jde spíše o připomenutí, že žádná reprezentace není neutrální. V tomto smyslu lze pojem humanitní interpretace chápat nikoli jako subjektivní názor jednotlivce, ale jako způsob poznávání, který bere vážně historický kontext, kulturní podmíněnost, jazyk, zkušenost a rozdílné pozice pozorovatelů.
Humanitní interpretace se neptá pouze: „Co zde je?“ Ptá se také: „Co to znamená? Pro koho? Za jakých okolností? Z jaké perspektivy?“
V této souvislosti začínám vnímat vazbu mezi Drucker a otázkami přístupnosti, které mě zajímají v jiných souvislostech. Její argument totiž nesměřuje pouze proti představě objektivních dat. Směřuje také proti samozřejmosti určitých forem reprezentace.
Když například považujeme mapu za přirozený způsob poznávání prostoru, často přehlížíme, že mapa sama předpokládá určitý způsob orientace ve světě. Když považujeme graf za přirozený způsob prezentace informací, přehlížíme, že graf privileguje vizuální vnímání. Když považujeme vizualizaci za univerzální nástroj poznání, můžeme nechtěně přehlížet zkušenosti lidí, kteří svět poznávají jinými způsoby.
V této souvislosti získává Druckerové otázka nečekaně praktický rozměr. Kdo vlastně rozhodl, že právě vizuální reprezentace představuje standardní a privilegovaný způsob zprostředkování poznání? Kdo rozhodl, že mapa je přirozenější než haptický model, zvuková reprezentace nebo vyprávění? A co se stane, když tuto samozřejmost zpochybníme?
Zdá se mi, že v této rovině její text překračuje hranice digitálních humanitních věd. Neptá se pouze, jak zobrazovat informace. Ptá se, jaké způsoby poznávání považujeme za legitimní a komu jsou naše reprezentace vlastně určeny.
V této chvíli se však před čtenářem objevuje obtížnější otázka. Jestliže běžné grafy, mapy a diagramy podle Drucker vyjadřují model poznání založený na jistotě, stabilitě a odstupu pozorovatele, jak by měla vypadat jejich alternativa?
Jinými slovy: co znamená „radikálně přepracovat“ konvence grafického zobrazení?
V této části se Druckerův text láme: kritika převzatých vizualizačních konvencí se mění v program, i když program zatím jen načrtnutý. Její požadavek je jasný: humanitní vizualizace by neměla zakrývat, že pracuje s interpretací. Neměla by předstírat, že ukazuje fakta bez prostředníka. Neměla by nejistotu chápat pouze jako chybu nebo nedostatek dat. Měla by naopak umět zobrazit mnohoznačnost, perspektivu, proměnlivost a spoluutváření poznání pozorovatelem.
To je silný požadavek. Zároveň je však obtížné jej převést do konkrétní grafické praxe.
Jak například zobrazit pochybnost? Jak graficky vyjádřit, že určitá historická událost má několik možných interpretací? Jak vytvořit mapu, která neukazuje prostor jako stabilní souřadnicovou síť, ale jako proměnlivou zkušenost? Jak nakreslit síť vztahů, aniž bychom tím vytvořili dojem, že vztahy mezi lidmi jsou pevné, jednoznačné a měřitelné?
V této části argumentu je zřejmé, že Drucker není autorkou jednoduchého návodu. Nenabízí hotový soubor pravidel, podle nichž by bylo možné vytvořit „správnou“ humanitní vizualizaci. Spíše otevírá problém. Ukazuje, že grafické konvence, které považujeme za samozřejmé, jsou historicky a epistemologicky podmíněné. A pokud jsou podmíněné, pak mohou být také změněny.
To je podle mě důležité. Drucker neříká pouze: používejme jiné grafy. Říká spíše: přestaňme považovat existující grafické formy za přirozené.
V tom je síla jejího textu, ale zároveň i jeho slabina. Jako manifest funguje velmi dobře. Nutí čtenáře zpochybnit samozřejmost dat, vizualizací i objektivity. Jako praktická metodologie je však méně přesvědčivý. Čtenář může snadno souhlasit s tím, že potřebujeme reprezentace schopné zachytit nejistotu a interpretaci, ale stále nemusí vědět, jak je má skutečně vytvořit.
Tato nehotovost však nemusí být selháním. Možná odpovídá samotné povaze problému. Pokud humanitní poznání skutečně pracuje s nejednoznačností, perspektivou a interpretací, pak by bylo paradoxní očekávat, že Drucker nabídne jeden univerzální model humanitní vizualizace. Takový model by se velmi rychle stal novou konvencí, která by znovu potlačovala právě tu pluralitu, již chce autorka zachovat.
Její návrh lze chápat méně jako soubor technických instrukcí a více jako změnu postoje. Humanitní vizualizace by neměla předstírat, že stojí mimo interpretaci. Měla by svou interpretační povahu přiznat, ukázat a učinit součástí samotné formy zobrazení.
Při čtení článku jsem si postupně začal uvědomovat, že Drucker ve skutečnosti neusiluje pouze o reformu vizualizačních metod. Její ambice je širší. Pokouší se změnit způsob, jakým přemýšlíme o reprezentaci samotné.
V tradičním pojetí reprezentace bývá ideálem co nejvěrnější zobrazení určité skutečnosti. Reprezentace je hodnocena podle toho, jak přesně odpovídá svému objektu. Čím méně zkreslení, tím lépe. Čím větší přesnost, tím větší důvěra.
Drucker však navrhuje jinou logiku. Reprezentace podle ní není pouze prostředkem k předávání poznání. Je sama součástí procesu poznávání. Není až na konci výzkumu, ale je přítomna od samého začátku. Způsob, jakým zachycené skutečnosti organizujeme, kategorizujeme a reprezentujeme
Tento argument není zcela nový. Připomíná například dlouhou tradici hermeneutiky, podle níž žádné porozumění nezačíná od nuly. Každé poznání vstupuje do světa již vybavené určitými pojmy, kategoriemi a očekáváními. Drucker však tuto myšlenku přesouvá do oblasti grafických reprezentací. Tvrdí, že i graf, mapa nebo databáze představují určitý interpretační rámec.
Skutečný význam pojmu capta pro mě nespočívá jen v tom, že nahrazuje jedno slovo jiným. Spíše mě nutí zastavit se u vztahu mezi světem a jeho reprezentací. Tento vztah není přímý ani průhledný. Vždy je v něm přítomen někdo, kdo vybírá, třídí, zvýrazňuje a potlačuje. A právě odtud vyrůstá otázka, kterou si při čtení kladu stále naléhavěji: pokud jsou všechny reprezentace výsledkem interpretace, jak máme mezi různými interpretacemi rozhodovat?
Drucker velmi přesvědčivě ukazuje, proč bychom neměli nekriticky věřit představě absolutní objektivity. Méně jasné je však to, podle jakých kritérií máme hodnotit jednotlivé interpretace. Pokud totiž odmítneme představu jediné privilegované reprezentace, neznamená to ještě, že všechny reprezentace jsou stejně dobré. Některé interpretace mohou být přesvědčivější, lépe podložené, otevřenější kritice nebo citlivější k povaze zkoumaného jevu než jiné.
Zde mám pocit, že Drucker zůstává spíše na úrovni kritiky než na úrovni řešení. Upozorňuje na problém, ale méně se věnuje otázce, jak mezi různými interpretacemi prakticky rozlišovat. Možná je to však nevyhnutelné. Článek totiž není filozofickou teorií pravdy ani metodologií humanitních věd. Je především intervencí do oblasti digitálních humanitních věd. Jeho cílem není nabídnout novou epistemologii v úplnosti, ale narušit samozřejmost té stávající.
A právě v tom je podle mě jeho trvalá hodnota. I kdybychom nepřijali všechny její závěry, je obtížné po přečtení článku vrátit se k představě, že grafy, mapy nebo databáze jednoduše „ukazují fakta“. Drucker nás učí vnímat je jako kulturní a intelektuální konstrukce. Jako nástroje, které nejen zobrazují svět, ale zároveň se podílejí na jeho utváření jako předmětu poznání.
Po přečtení článku na mě největší dojem neudělal samotný pojem capta. Přestože právě ten bývá nejčastěji citován, nepovažuji jej za nejsilnější část Druckerové argumentace. Její tvrzení, že všechna data jsou ve skutečnosti capta, lze zpochybňovat. Jak jsem již naznačil, domnívám se, že mezi procesem vytváření poznatků a existencí reality je třeba rozlišovat. Skutečnost, že každé zachycení světa zahrnuje lidská rozhodnutí, ještě sama o sobě neznamená, že svět je pouze produktem těchto rozhodnutí.
Mnohem přesvědčivější se mi zdá jiná část jejího argumentu. Drucker mě přiměla uvědomit si, jak snadno považujeme reprezentace za neutrální. Grafy, mapy, diagramy, databáze nebo klasifikační systémy často vnímáme jako technické prostředky, které jednoduše zprostředkovávají fakta. Teprve její text mě vede k otázce, kolik interpretačních rozhodnutí je v těchto reprezentacích již obsaženo.
Někdo rozhodl, co bude sledováno. Někdo určil kategorie. Někdo vybral vztahy, které budou považovány za důležité. Někdo zvolil formu zobrazení. Dokonce i tam, kde se reprezentace tváří jako čistě popisná, je přítomna určitá perspektiva. Právě toto upozornění považuji za nejcennější přínos článku: neruší možnost objektivního poznání, ale činí nás citlivějšími vůči podmínkám, za nichž poznání vzniká.
Při zpětném pohledu se mi zdá, že článek Humanities Approaches to Graphical Display není ve skutečnosti textem o grafice. Grafická reprezentace zde funguje spíše jako vstupní bod k obecnější otázce. Touto otázkou je vztah mezi poznáním a jeho reprezentací.
Drucker ukazuje, že způsob reprezentace není něčím, co přichází až po poznání. Není to pouhý obal již hotových poznatků. Naopak. Reprezentace se podílí na tom, jakým způsobem svět chápeme, jak jej rozdělujeme do kategorií a jaké otázky jsme vůbec schopni položit.
Její argument tím přesahuje oblast digitálních humanitních věd. Přestože vychází z konkrétní diskuse o mapách, diagramech a vizualizacích, dotýká se mnohem obecnějšího problému. Nutí nás přemýšlet o tom, do jaké míry jsou naše způsoby poznávání formovány nástroji, které používáme. A možná právě v tom spočívá trvalá hodnota jejího textu. Ne v tom, že by jednou provždy vyřešil otázku vztahu mezi daty a interpretací, ale v tom, že tuto otázku činí znovu viditelnou.
Právě v tomto bodě začínám vnímat význam Druckerové argumentu pro oblast inkluzivně-designového poznávání osob s těžkým zrakovým postižením.
Na první pohled se může zdát, že její článek řeší problém grafů, map a vizualizací, zatímco otázka zrakového postižení se týká především přístupnosti těchto nástrojů. Takové čtení by však zůstalo u povrchu: minulo by hlubší rozměr její argumentace.
Drucker totiž neklade pouze otázku, jak reprezentovat poznání. Klade také otázku, kdo určuje, jaké formy reprezentace budou považovány za samozřejmé. Jinými slovy, neptá se pouze na podobu reprezentace, ale také na předpoklady, které stojí v jejím pozadí. Stejnou otázku lze položit i vůči poznávání osob s těžkým zrakovým postižením.
Je třeba přiznat, že rozšíření vizuálních reprezentací není náhodné. Člověk jako biologický druh získává podstatnou část poznatků o světě prostřednictvím zraku. Zrak umožňuje orientaci na dálku, rychlé rozpoznávání vztahů v prostoru, souběžné zpracování mnoha podnětů i okamžité porovnávání tvarů, velikostí, barev nebo vzdáleností. Význam grafů, map, diagramů a vizualizací v lidském poznávání má z tohoto hlediska zřetelné biologické opodstatnění.
Z toho však neplyne, že reprezentace založené na normě běžně funkčního zraku jsou univerzálně vhodné pro všechny způsoby poznávání. Neběží tu o jednoduchý protiklad mezi vidícími a nevidícími. Takové rozlišení by bylo příliš hrubé. Mnohem přesnější je mluvit o normě běžně funkčního zraku. Ta předpokládá uživatele, který vidí dostatečně ostře, rychle, stabilně, prostorově, barevně a bez výrazné námahy. Mnohé vizuální reprezentace jsou navrženy právě pro takového uživatele, aniž by to výslovně přiznávaly.
Z perspektivy člověka, jehož zrakové vnímání se od této normy výrazně odchyluje, se však tato samozřejmost začíná rozpadat. Najednou se ukazuje, že problém nespočívá pouze v tom, zda jsou informace technicky přístupné. Mnohem zásadnější je otázka, zda samotné formy reprezentace nebyly od počátku vytvořeny pro určitý typ tělesné, smyslové a kognitivní zkušenosti.
Druckerové kritika se stává překvapivě aktuální ve chvíli, kdy ji vztáhneme k reprezentacím založeným na normě běžně funkčního zraku. Pokud žádná reprezentace není neutrální, pak nejsou neutrální ani tyto reprezentace. Mapa vyjadřuje určitou představu o tom, jak se člověk orientuje ve světě. Graf vyjadřuje určitou představu o tom, jak člověk rozpoznává vztahy mezi jevy. Ani vizualizace není jen technickým nástrojem. Je to forma reprezentace, která dobře odpovídá smyslovému uspořádání většiny populace, ale zároveň může znevýhodňovat ty, jejichž poznávání se neřídí normou běžně funkčního zraku.
Z pohledu inkluzivního designu pak nejde pouze o otázku, jak převést existující vizualizace do přístupnější podoby. Takový přístup je důležitý, ale stále předpokládá, že původní forma reprezentace je základní a že cílem je pouze umožnit přístup k ní.
Drucker nás vede k radikálnější otázce.
Co když problém nespočívá pouze v přístupu k reprezentaci, ale již v samotné podobě reprezentace? Co když některé způsoby poznávání zůstávají opomenuté v důsledku toho, že naše nástroje byly — ať primárně, či sekundárně — navrženy podle normy běžně funkčního zraku?
V tomto smyslu lze zkušenost osob s těžkým zrakovým postižením chápat nejen jako otázku přístupnosti, ale také jako epistemologickou výzvu. Nutí nás znovu promýšlet, co považujeme za legitimní způsob poznávání, jaké formy reprezentace upřednostňujeme a které zkušenosti při tom zůstávají opomenuty.
Pojem capta se tu posouvá z otázky dat k otázce smyslové perspektivy. Jestliže jsou poznatky vždy výsledkem určitého zachycení skutečnosti, pak je legitimní ptát se nejen na to, co bylo zachyceno, ale také kým, jakým způsobem a z jaké smyslové perspektivy.
Zkušenost osob s těžkým zrakovým postižením nám připomíná, že poznání nemusí být organizováno pouze podle normy běžně funkčního zraku. Může vznikat také prostřednictvím například hmatu, sluchu, pohybu, paměti, řeči, prostorové orientace nebo kombinace více modalit. Nejde tedy o odmítnutí zraku jako významného smyslu. Jde spíše o odmítnutí představy, že jedna smyslová norma může být samozřejmě považována za univerzální model poznávání..
Důsledky pro inkluzivní design
Pokud přijmeme Druckerové argument, pak cílem inkluzivního designu nemůže být pouze zpřístupnění již existujících reprezentací. Stejně důležité je zkoumat předpoklady, na nichž byly tyto reprezentace vystavěny.
Otázkou se nestává pouze „jak zpřístupnit graf“, ale také „proč byl právě graf považován za nejvhodnější formu reprezentace“.
Takto formulovaný problém přesahuje běžné pojetí přístupnosti. Tradiční přístup se soustředí na převod informací do alternativních formátů. Vizuální obsah je popsán textem, graf je doplněn tabulkou, mapa je převedena do haptické podoby nebo je doplněna zvukovým výstupem. Taková opatření jsou bezpochyby důležitá a často nezbytná. Přesto však zůstávají uvnitř určitého rámce. Předpokládají, že původní reprezentace je správná a že problém spočívá pouze v přístupu k ní.
Druckerová perspektiva však otevírá možnost jiného pohledu. Možná není vždy nutné ptát se, jak zpřístupnit existující reprezentaci. Možná je někdy důležitější ptát se, zda samotná reprezentace vznikla na základě předpokladů, které část uživatelů od počátku vylučují.
Z tohoto pohledu se inkluzivní design nejeví pouze jako proces odstraňování bariér. Stává se také nástrojem kritické reflexe designových předpokladů. Osoby s těžkým zrakovým postižením zde nevystupují pouze jako příjemci zpřístupněných informací, ale jako účastníci, jejichž zkušenost může odhalovat limity zdánlivě samozřejmých forem reprezentace.
Důsledky pro informační vědu
Tady už nejde jen o inkluzivní design. Otázka se posouvá k samotným základům informační vědy.
Z pohledu informační vědy totiž nevzniká pouze otázka přístupnosti informací, ale také otázka podmínek jejich reprezentace. Kdo rozhoduje o tom, co bude zaznamenáno? Jaké zkušenosti budou považovány za relevantní? Jaké kategorie budou použity? A jaké formy reprezentace budou považovány za legitimní?
Tyto otázky nejsou nové. Objevují se v diskusích o organizaci poznání, klasifikaci, indexaci, metadatech, znalostních strukturách i informační architektuře. Drucker jim však dává nový rozměr tím, že upozorňuje na epistemologické předpoklady, které bývají v procesech reprezentace často skryté.
Z tohoto pohledu je zajímavé, že Drucker nepřesouvá pozornost k novému typu informací, ale k podmínkám jejich reprezentace. Otázky organizace poznání, klasifikace, indexace, metadat nebo znalostních struktur se v jejím pojetí nejeví jako čistě technické problémy. Stávají se současně otázkami epistemologickými.
Její argument připomíná, že informační systémy poznatky nikdy pouze neukládají. Současně je organizují, strukturují a zvýrazňují určité aspekty skutečnosti na úkor jiných. Podílejí se tak na tom, co může být v určitém prostředí rozpoznáno jako informace, poznatek nebo relevantní zkušenost.
Návrat k pojmu capta
Pojem capta se zde vrací v jiné podobě: už neoznačuje jen způsob vzniku dat, ale také otázku, čí perspektiva smí svět zachycovat.
Zkušenost osob s těžkým zrakovým postižením ukazuje, že otázka capta nemusí být pouze otázkou výběru dat. Může být také otázkou výběru perspektiv. Jestliže jsou poznatky vždy výsledkem určitého zachycení skutečnosti, pak je legitimní ptát se, které způsoby zachycení byly historicky privilegovány a které naopak zůstávaly na okraji.
Normu běžně funkčního zraku lze v tomto smyslu chápat jako jeden z rámců, prostřednictvím kterého je skutečnost tradičně zachycována a reprezentována. Není to rámec náhodný ani svévolný. Opírá se o biologickou skutečnost, že většina lidí získává značnou část poznatků prostřednictvím zraku. Přesto však nejde o rámec univerzální.
Právě zkušenost lidí, jejichž poznávání se od této normy odchyluje, nám připomíná, že svět lze zachycovat a organizovat také jinými způsoby. V tomto smyslu pro mě pojem capta po přečtení Drucker nepředstavuje pouze připomínku, že poznatky jsou výsledkem výběru a interpretace. Připomíná mi také, že výběr se netýká pouze toho, co zachycujeme, ale i toho, jakým způsobem skutečnost zachycujeme a které způsoby zachycení považujeme za natolik samozřejmé, že je přestáváme vnímat jako jednu z mnoha možných perspektiv.