Naplňování cílů pátého semestru bylo fascinující procházkou pestrým světem designových možností, filozofických úvah a praktických výzev. Tento semestr mi poskytl příležitost ponořit se hlouběji do různých dimenzí designu informačních služeb, od teoretických základů až po aplikace v oblastech, které mě profesně i osobně oslovují. Každý projekt a cíl představoval unikátní cestu za poznáním, která mě nejen obohatila, ale také otevřela nové obzory pro budoucí práci. Reflexe těchto aktivit odhaluje, jakým způsobem se prolínají mé profesní zájmy, filozofické směřování a kreativní explorace designu.
Globální vzdělávací cíle
Vnímám design jako multidimenzionální proces, který ovlivňuje svět nejen svou funkčností, ale i filozofickými, etickými a kulturními dopady. Mé vzdělávací cíle odráží snahu porozumět hlubším dimenzím designu, jeho roli v současné společnosti a možnostem jeho aplikace v různých oborech. Tato reflexe letmo shrnuje mé pokroky v rozvíjení tohoto širokého záběru, od hledání ontologických základů designu až po objevování jeho praktického využití v informačních službách.
Porozumění designování informačních služeb
Jedním z hlavních cílů, který jsem si stanovil, bylo hlubší pochopení samotného fenoménu designu. Zaměřil jsem se zejména na ontologii designu, tedy na zkoumání jeho podstaty, vztahu k jsoucnu a bytí jako takovému. Přemýšlel jsem nad tím, co design skutečně znamená, jaké jsou jeho základní pojmy, a jakými způsoby ovlivňuje svět kolem nás – ať už filozoficky, prakticky…
Studium literatury mi v tomto ohledu přineslo bohatý zdroj inspirace. Konkrétně jsem pracoval s těmito tituly:
- Creative Design and Innovation: How to Produce Successful Products and Buildings (Robin Roy) – zaměřil jsem se na vztah mezi inovací a designovými procesy,
- Design for the Real World (Victor Papanek) – tato kniha mě přiměla přemýšlet nad etickou stránkou designu a jeho dopady na společnost,
- Design: History, Theory and Practice of Product Design (Bernhard E. Bürdek) – získal jsem přehled o historickém vývoji a teoretických východiscích designu,
- Understanding Industrial Design: Principles for UX and Interaction Design (Simon King) – zde mě zaujalo propojení designu s uživatelskou zkušeností,
- Funkcionalismus, design, škola, trh: Čtrnáct textů o problémech teorie a praxe moderního designu (Jan Michl) – tato kniha mi pomohla pochopit vztah mezi funkcí a estetikou,
- Co je vlastně design? (Kateřina Přidalová a kolektiv) – věnoval jsem se základním definicím a přístupům,
- Co je designér: Věci, místa, sdělení (Norman Potter) – zaměřil jsem se na roli designéra v širším kontextu.
- Atd.
Tato literatura v kombinaci s hlubším studiem filozofie (kurzy na University of Oxford) mi umožnila hlouběji přemýšlet o tom, jak design ovlivňuje svět nejen na úrovni vizuální či funkční, ale i na úrovni filozofické. Design vnímám jako způsob, jakým člověk zkoumá, formuje a přetváří svět – jako nástroj k porozumění i tvorbě. Nicméně cítím, že si potřebuji ujasnit ještě některé ontologické perspektivy designu, a zvláště pak různé další perspektivy tématu human-centered design. Vnímám jako zásadní nedostatek designové teorie i praxe absenci jasného chápání onoho pojmu „human“. Mnoho kolegů dokáže pojednávat k tématu „design“, povrchněji pak k samotnému „human-centered design“, zásadně nedostatečně pak k onomu „human“. Natožpak s rozlišením různých perspektiv „human“.
Slovo „human“ je neuvěřitelně mnohovrstevnaté a nese v sobě hluboké tajemství, co znamená být člověkem. Na biologické úrovni nás fascinují mechanismy, které formují naše tělo a mysl – od složité struktury mozku, který nám umožňuje myslet, tvořit a snít, až po schopnost chodit vzpřímeně a přetvářet svět kolem nás pomocí nástrojů. Jsme výsledkem milionů let evoluce, zázračného procesu, který nás učinil jedinečnými mezi všemi ostatními bytostmi na této planetě.
Kultura a společnost, které vytváříme, jsou dalším ohromujícím rozměrem naší existence. Každý lidský jedinec je součástí obrovské mozaiky jazyků, tradic, umění a idejí. Dokážeme spolupracovat v rodinách, komunitách i globálních společenstvích, čímž přetváříme planetu a sdílíme její příběh. Je až neuvěřitelné, jak naše sdílené hodnoty a vize dokážou formovat celé epochy.
Z psychologického pohledu jsme fascinující vesmíry emocí, myšlenek a tužeb. Vědomí, které máme, je záhadou (i když dnes už ne možná tak velkou :-)) – schopnost uvědomit si sebe sama, analyzovat své vlastní chování a hledat smysl života je něco, co nás odlišuje od ostatních živých bytostí. Každý člověk je unikátní směsí zkušeností, identity a osobních bojů.
Filozofie přidává další vrstvu úžasu. Jaký je smysl života? Proč existujeme? Co nás činí dobrými? Tyto otázky jsou staré jako lidstvo samo, ale jejich zkoumání stále rozšiřuje naše pochopení sebe sama. Etika a morálka nám dávají vodítka, jak žít jako bytosti obdařené svobodnou vůlí, a ukazují nám, jak jednat nejen jako jedinci, ale i jako součást většího celku.
Technologie, naše prodloužení a vylepšení, otevírá další hranice. Přetváříme sebe i svět kolem nás prostřednictvím vědy, nástrojů a strojů. Jsme svědky nové éry, kde se lidé a technologie prolínají, a otázky o tom, kde končí člověk a začíná stroj, přinášejí nové pohledy na samotnou podstatu lidství.
Když pohlédneme do minulosti, historie nám vypráví příběh lidstva – příběh objevů, omylů, velkoleposti i tragédií. Tyto zkušenosti nám pomáhají pochopit, kým jsme dnes, a ukazují směr, kam směřujeme. Současně si musíme klást otázku, jakou roli hrajeme v rámci ekosystému naší planety. Jsme tvůrci i ničitelé, bytosti s nesmírnou mocí, které jsou zároveň hluboce propojené se vším živým.
Být člověkem je tedy něco naprosto ohromujícího. Jsme zázrakem přírody, tvůrci kultur, hledači smyslu, průkopníci technologií a součástí nekonečného příběhu. Každý pohled na nás – biologický, kulturní, psychologický, filozofický, technologický, historický, ekologický či jiný – přidává další barvy do obrazu, který je stejně úžasný, jako je neuchopitelný. To vše činí „human“ nejen pojmem, ale i dobrodružstvím, kterému stojí za to věnovat celý život.
Být člověkem není jen stavem bytí – je to nevyčerpatelný zdroj inspirace, výzev a možností. A právě v tom tkví podstata human-centered designu – filozofie a procesu, který se zaměřuje na člověka jako klíčový bod veškerého návrhu. Jde o víc než jen o pohodlí nebo estetiku; je to cesta, jak propojit technologie, umění a užitečnost se samotnou esencí lidství.
Lidé jsou fascinující svou schopností myslet, cítit a tvořit. Human-centered design tuto komplexitu ctí. Chápe, že za každým kliknutím na obrazovce, každým pohledem na produkt || službu či každým krokem v prostoru se skrývá jedinečný příběh. Každý designový prvek má moc buď obohatit lidskou zkušenost, nebo ji narušit. Proto je důležité naslouchat, pozorovat a skutečně chápat, co lidé potřebují – nejen na povrchu, ale na hlubší úrovni jejich emocí, hodnot a kontextu.
V biologickém smyslu se design stává rozšířením lidských schopností. Technologie mohou podporovat naše smysly, zlepšovat zdraví, nebo dokonce překonávat fyzická omezení. Ale design, který je zaměřen na člověka, se neomezuje jen na výkon – zaměřuje se také na to, jak se lidé cítí při interakci. Dotyk, vizuální harmonie nebo intuitivní ovládání mohou proměnit technologii v prodloužení našich vlastních těl a myslí.
Kulturní a společenský rozměr human-centered designu nás vede k hlubšímu respektu k rozmanitosti. Lidé na různých místech světa mají odlišné hodnoty, zvyky a priority – co funguje v jedné kultuře, nemusí rezonovat v jiné. Design proto musí být adaptabilní a pokorný. Není to jen o univerzálnosti, ale o empatii, která dokáže přijmout a podpořit jedinečnost.
Psychologie je nepostradatelnou součástí human-centered designu. Každé rozhodnutí – od barev přes rozložení po funkci – ovlivňuje lidské vnímání a emoce. Skvělý design nejenže řeší problém, ale také inspiruje, uklidňuje, nebo dokonce přináší radost. Je to umění naladit se na lidskou mysl tak, aby interakce nebyla jen logická, ale i příjemná.
Filozoficky se human-centered design dotýká hlubších otázek. Jaké hodnoty vnášíme do světa? Jaký druh vztahů mezi lidmi podporujeme? Design, který je soustředěn na člověka, jde za hranice funkce a ptá se: Jak tento produkt || šlužba, systém nebo prostor ovlivní lidský život – nejen dnes, ale i za deset let?
Technologie, klíčový nástroj moderního designu, nám otevírá možnosti, které byly dříve nepředstavitelné. Ale právě human-centered přístup zajišťuje, že technologie slouží lidem, ne naopak. Od umělé inteligence až po chytré město – každé inovativní řešení, které zohledňuje lidskou potřebu, se stává ukázkou naší schopnosti přeměňovat sny ve skutečnost.
Human-centered design je nakonec i ekologickým přístupem – chápe, že člověk není izolován od přírody, ale je její součástí. Produkty || služby, systémy a procesy, které respektují životní prostředí, jsou výsledkem skutečně hluboké lidské empatie – nejen k sobě samým, ale ke všem bytostem a k planetě jako celku.
Být člověkem je dobrodružství. Human-centered design je nástroj, který nám umožňuje utvářet svět, kde toto dobrodružství může pokračovat v celé své kráse. Je to umění spojovat technologie s empatií, inovace s respektem a budoucnost s lidstvem. V tomto přístupu tkví naděje – naděje, že můžeme tvořit svět, který bude nejen funkční, ale i lidský.
VIPičismus (VIPussyism): Filozofie vulgární exkluzivity a lidského paradoxu v designu a společnosti
Čtenáři, dovol mi na úvod krátkou omluvu za vulgaritu spojenou s pojmem VIPičismus. Ano, slovo samo o sobě může působit drsně a přímo, avšak jeho záměrem není šokovat samoúčelně nebo být urážlivé. Záměrně využívám jazyk, který není uhlazený, protože věřím, že právě jeho syrovostí lze lépe vystihnout absurditu fenoménu, který popisuji. Žijeme ve světě, kde kontrasty mezi obrazně „vysokým“ a „nízkým“ – nebo „hladkým“ a „drsným“, „výjimečným“ a „obyčejným“, „vznešeným“ a „přízemním“, „iluzorním“ a „reálným“, „vznešeným“ a „vulgárním“, … („vysoké“ se snadno asociuje s hodnotami, které obdivujeme, a „nízké“ s těmi, které chceme potlačit nebo přehlížet) tvoří neoddělitelnou součást naší reality.
VIPičismus není jen konceptem – je zrcadlem těchto paradoxů. Vulgarita výrazu není samoúčelná; má být prostředkem k zachycení upřímného obrazu světa, který se ne vždy řídí pravidly dokonalosti a elegance. Pokud Tě výraz na první pohled zaskočí, prosím o trpělivost – jeho provokativní charakter je jen pozvánkou k hlubšímu zamyšlení nad tématy, která považuji za důležitá. Děkuji za pochopení.
Být člověkem skutečně je dobrodružství. Je to cesta plná rozporů, aspirací a hledání rovnováhy mezi tím, co jsme, a tím, čím se toužíme stát. Human-centered design v tomto kontextu představuje způsob, jak na tyto paradoxní rysy reagovat – jak je přetavit v řešení, která propojují technologie, empatii a lidskou autenticitu. Ale co když tyto snahy o vytváření „lidského světa“ narážejí na vlastní stíny moderní společnosti? Co když se výjimečnost, na kterou tak často spoléháme, sama mění v past?
Tady se otevírá prostor pro téma VIPičismu – moje dílčí (pesud)filozofie (vznikla opravdu zcela omylem – ale o tom jindy), která zkoumá, jak naše fascinace exkluzivitou, prestiží a mocí odhaluje nejen vrcholy lidské kreativity, ale i její nejhlubší rozpory. VIPičismus je zrcadlem doby, v níž se snaha o dokonalost a uznání často mění v povrchní teatrálnost a destruktivní hierarchie. A co víc, tento fenomén neovlivňuje jen jednotlivce nebo elity – je hluboce zakořeněn v tom, jak navrhujeme svět kolem nás, jak komunikujeme hodnoty a jak si definujeme vlastní místo ve společnosti.
Pokud human-centered design vyjadřuje naději na to, že můžeme utvářet svět, který bude nejen funkční, ale i hluboce lidský, VIPičismus naopak odhaluje, jak snadno tato naděje sklouzne k falešné exkluzivitě a povrchnosti. Z tohoto napětí vyrůstá nejen kritika moderní společnosti, ale také výzva – znovu promyslet, jak budujeme své identity, systémy a kultury. Je to provokativní myšlenka, která nás zve hlouběji prozkoumat, jak funguje moc, prestiž a pokrytectví ve světě, který má být lidský, a přesto se tak často stává neosobním a odlidštěným.
VIPičismus je provokativní koncept, který otevírá ostré otázky o elitách, hierarchiích a pokrytectví v současné kultuře. V jádru tohoto pojmu leží paradox, kdy privilegované třídy a vlivné osobnosti zdůrazňují svou exkluzivitu a výjimečnost, zatímco jejich skutečné hodnoty a chování často sklouzávají do povrchnosti, vulgarity a dekadence. VIPičismus není jen satirou na elity – je hlubokým pohledem na moderní společnost a její neřešené rozpory.
Paradox exkluzivity a vulgarity: V srdci VIPičismu leží rozpor mezi snahou být „více než ostatní“ a realitou, která tuto exkluzivitu degraduje. Moderní elity – ať už jde o celebrity, politické lídry nebo oligarchy – často vytvářejí obraz výjimečnosti založený na luxusu, moci a vlivu. Tento obraz je však mnohdy jen fasádou, která skrývá povrchnost, prázdnotu nebo dokonce destruktivní chování.
Například ruská invaze na Ukrajinu ilustruje tento paradox. Kreml prezentuje Rusko jako ochránce tradičních hodnot a morálky, zatímco jeho armáda páchá válečné zločiny a ničí lidské životy. Tato „vulgarita exkluzivity“ je jádrem VIPičismu – brutální realita maskovaná rétorikou o velikosti a morální nadřazenosti.
Kultura pozlátka a prázdnoty: VIPičismus odhaluje, jak moc moderní společnost spoléhá na symboly a obrazy místo skutečných hodnot. Luxusní značky, mediální obrazy a pečlivě inscenované životy elit vytvářejí iluzi, která často nemá žádný skutečný základ. Pozlátko nahrazuje autenticitu, a co je horší, tato prázdnota se stává normou.
Tento fenomén je patrný i na Západě, kde pomoc Ukrajině často probíhá na úrovni symbolických gest a prohlášení. Politici navštěvují Kyjev, slibují podporu a deklarují solidaritu, ale konkrétní činy přicházejí pomalu nebo v omezené míře. VIPičismus Západu se tak projevuje jako „kultura solidarity na oko“, kde mediální dojem převažuje nad efektivitou.
Dualita identity: Exkluzivní maska versus skutečné já: VIPičismus také ukazuje rozpor mezi tím, jak se elity prezentují, a tím, jaké skutečně jsou. Tento rozpor je symbolem duality lidské identity v moderní době – napětí mezi ideálním obrazem a autentickým já.
Celebrity a influenceři na sociálních sítích jsou dokonalým příkladem. Pečlivě konstruují své veřejné obrazy – dokonalé tělo, luxusní život, nekonečné možnosti. Přitom za těmito maskami často stojí nejistota, vyčerpání nebo úplná ztráta spojení s realitou. Tato hra na „VIP status“ odráží širší problém společnosti, která preferuje fasádu dokonalosti před hlubšími hodnotami.
Sociální stratifikace a nerovnost: VIPičismus je také ostrou kritikou rostoucí nerovnosti. V moderním světě je exkluzivita často závislá na ekonomickém a sociálním postavení. Oligarchové, korporátní elity a privilegované třídy využívají svůj status k udržení moci, zatímco obyčejní lidé nesou důsledky jejich rozhodnutí.
Ruská oligarchie je příkladem této stratifikace. Zatímco oligarchové žijí v přepychu, financovaném systémovou korupcí, běžní Rusové čelí ekonomickému úpadku a represím. Podobně západní korporace, které profitují z válečných sankcí, zvyšují své zisky, zatímco obyčejní občané čelí rostoucím nákladům na energie a inflaci.
VIPičismus jako nástroj kritiky a změny: VIPičismus není jen kritikou elit – je to i zrcadlo, které nám ukazuje, jak se společnost jako celek stala obětí kultury pozlátka, prázdnoty a neautenticity. Tento koncept vyzývá k přehodnocení, jaké hodnoty považujeme za důležité a jakým způsobem chceme utvářet budoucnost.
Abychom překonali VIPičismus, musíme se zaměřit na autenticitu, inkluzi a dlouhodobé hodnoty. To znamená odmítnout povrchní gesta, hledat hlubší smysl ve vztazích a rozhodnutích a navrhovat systémy, které ctí lidskou důstojnost místo elitářských hierarchií.
VIPičismus tak může být nejen kritickým rámcem, ale i inspirací k vytvoření světa, kde exkluzivita neznamená odcizení a kde autenticita převažuje nad pozlátkem. Je to výzva k návratu ke skutečným hodnotám a k přehodnocení toho, co znamená být výjimečný – nikoli pro sebe, ale pro společnost jako celek.
VIPičismus nás staví před zrcadlo – ukazuje nám naši fascinaci exkluzivitou, povrchností a iluzí dokonalosti, a přitom odhaluje hlubší pravdu o nás samých. Jsme tvůrci těchto hierarchií, symbolů a pozlátek, ale také jsme těmi, kdo mohou tyto systémy přetvořit. Tento koncept je nejen kritikou, ale také výzvou k pochopení, že skutečná hodnota se neskrývá v obrazech a fasádách, ale v autentickém propojení, respektu a odvaze být opravdoví.
Být člověkem je fascinující právě proto, že neustále oscilujeme mezi ideálem a realitou, mezi vznešeností a nedokonalostí. Jsme zázrakem přírody, který dokáže vytvářet kultury, technologie a vztahy. Každý z těchto faktorů přináší hluboký smysl, pokud je veden pochopením a empatií, nikoli honbou za pozlátkem. VIPičismus připomíná, že toto dobrodružství může snadno sklouznout do povrchnosti, ale také nám ukazuje, že máme sílu jít hlouběji – překročit hranice symbolického luxusu a objevit hodnoty, které jsou skutečně lidské.
Svět, který utváříme, je plný paradoxů – přesto právě v nich se rodí krása a síla lidského příběhu. VIPičismus nám klade otázku, zda dokážeme tuto dynamiku obrátit ve svůj prospěch. Zda dokážeme najít rovnováhu mezi touhou po výjimečnosti a snahou o inkluzi, mezi aspiracemi a skutečnými hodnotami. Zda budeme pokračovat v budování hierarchií, nebo spíše vytvoříme prostředí, kde každý člověk může být nejen pozorovatelem, ale i tvůrcem dobrodružství, které je životem.
Tato výzva je zároveň nadějí – nadějí, že si uvědomíme svou zodpovědnost jako tvůrci i nositelé kultury. Že technologie, systémy a produkty || služby, které navrhujeme, mohou sloužit jako nástroje empatie, nikoli prostředky rozdělování. A že svět, který chceme, bude nejen funkční a efektivní, ale především lidský. VIPičismus tak není jen kritikou moderní společnosti, ale také připomínkou, že jako lidé máme nevyčerpatelnou schopnost proměnit své slabosti v příležitosti k růstu a svou touhu po výjimečnosti v tvořivou sílu pro dobro všech.
Specifické cíle
Specifické cíle představují hlubší ponor do konkrétních oblastí, kde se design informačních služeb propojuje s výzvami moderní doby, ať už v oblasti kyberbezpečnosti, inkluzivní astronomie nebo vizionářského spekulativního designu. Každé téma odhaluje specifické otázky a příležitosti, které zdůrazňují význam propojení technologie, lidských hodnot a kreativního myšlení. Tato kapitola mapuje projekty a přístupy, které nejsou jen odpovědí na aktuální potřeby, ale také odrazovým můstkem k novým možnostem a inovacím.
Implementace DIS v kyberbezpečnosti
Kyberbezpečnost je fascinujícím světem plným inovací, kde se technologie setkávají s lidskými potřebami v neustálé snaze o ochranu a bezpečí. Přesto však právě v této oblasti narážíme na hluboké paradoxy. Design informačních služeb (DIS) v kyberbezpečnosti často sleduje zdánlivě jednoduché, ale povrchní cesty. Zaměřuje se na efektní řešení, která sice mohou na první pohled zaujmout, ale postrádají hloubku a skutečné porozumění lidskému rozměru těchto problémů, ba často postrádají též vývojově procesní pochopení souvisejících problémů.
Tento nedostatek pramení z povrchní reflexe toho, co znamená být člověkem v digitálním prostoru. I když se na začátku může zdát, že jsou řešení navrhována s dobrým úmyslem zaměřeným na uživatele, postupem času se ukazuje, že tato snaha je často pomíjivá. Proces vývoje bývá podřízen tlakům na efektivitu, rychlost nasazení a okamžitý dopad, což zanechává hlubší otázky o potřebách, emocích a chování uživatelů bez odpovědi. Výsledkem jsou nástroje, které sice splňují technické požadavky, ale nezohledňují složitost lidského rozhodování, kulturní kontext nebo psychologické bariéry, které ovlivňují přijetí těchto technologií.
K tomuto problému přispívá i neschopnost zajistit udržitelnost lidsky orientovaných principů v průběhu celého životního cyklu produktu || služby. Dobré úmysly, které se mohly zdát pevně zakotvené v počátečních fázích návrhu, často mizí s každou novou iterací nebo releasem, jakmile se dostaví tlak na přidávání funkcí, snižování nákladů nebo zkracování vývojového času. To lze dobře pozorovat například v oblasti přístupnosti, kde se mnohá řešení po čase stávají spíše symbolickými než skutečně funkčními, protože nedostatek dlouhodobé strategie a udržitelné implementace vede k degradaci jejich kvality a relevance.
Abychom těmto problémům čelili, je nezbytné integrovat udržitelnost do samotného procesu vývoje. To zahrnuje neustálé ověřování a adaptaci řešení, zajištění, že lidsky orientované přístupy neztratí svou prioritu, a vytvoření mechanismů, které zabrání tomu, aby byly dobré snahy postupně vytlačeny jinými cíli. Udržitelnost by měla být chápána nejen jako technická nebo ekologická vlastnost, ale i jako schopnost dlouhodobě podporovat hodnoty, které vedly k původnímu návrhu – hodnoty jako důvěra, inkluze a srozumitelnost. Jen tak může kyberbezpečnost nejen chránit, ale také posilovat skutečnou propojenost mezi technologiemi a lidmi, kterým slouží.
Pracoval jsem na projektu v rámci OWASP (asi tomu je již déle než 10 let), který se zaměřoval na inkluzivní a přístupnou bezpečnost. Tato zkušenost mi ukázala, jak obtížné je spojit tyto dvě oblasti. Přístupnost i kyberbezpečnost bývají často považovány za „nepohodlné“ – za něco, co je složité, drahé a náročné na implementaci. Vývojáři a návrháři je vnímají jako okrajové priority, což je škoda, protože právě tyto vlastnosti by měly být inherentní součástí každého dobře navrženého informačního produktu || služby.
Skutečnou výzvou je integrovat přístupnost a bezpečnost tak, aby byly nejen funkční, ale i přirozené. Neměly by být vnímány jako přidaná vrstva nebo nutný kompromis, ale jako základní stavební kameny, které určují kvalitu a smysluplnost každého systému. Když se tyto dvě oblasti propojí, vytvářejí prostor pro služby, které jsou nejen technologicky precizní, ale také lidsky blízké.
Navzdory těmto překážkám cítím v této oblasti obrovský potenciál. Kyberbezpečnost nemusí být odtržená od reálných lidských potřeb – naopak, její propojení s přístupností nabízí příležitost k vytvoření lepšího světa, kde technologie slouží lidem, nikoliv naopak. Je to otázka změny přístupu: začít navrhovat systémy, které jsou bezpečné a inkluzivní od svého základu, nikoliv jako dodatečné řešení.
Zvýšení povědomí o důležitosti těchto témat je zásadní. Potřebujeme prostředí, kde je přístupnost vnímána jako přednost, nikoliv jako překážka, a kde bezpečnost není jen technickým prvkem, ale i zárukou lidské důstojnosti. Každý produkt || služba, každá služba má potenciál být něčím víc než jen nástrojem – může být mostem, který propojuje lidi, jejich potřeby a technologie.
Ve světě, kde být člověkem znamená neustálé hledání smyslu, je kyberbezpečnost nejen technickou disciplínou, ale také prostorem pro hodnotovou inovaci. Umožňuje nám chránit to, co je cenné, a zároveň stavět technologie, které ctí lidskou jedinečnost. Je to výzva i příležitost – hledat způsoby, jak udělat svět nejen bezpečnější, ale i otevřenější a spravedlivější.
Věřím, že budoucnost patří těm, kteří dokážou spojit technologickou preciznost s empatií a vizí. Právě na tomto spojení závisí, zda svět, který stavíme, bude nejen funkční, ale také lidský. A právě tato cesta – cesta propojení bezpečnosti, přístupnosti a hlubšího porozumění – představuje jednu z největších výzev i největších nadějí naší doby.
Implementace DIS v inkluzivní astronomii a kosmonautice
Astronomie je nejen vědou o hvězdách a nekonečném vesmíru, ale také zrcadlem lidského ducha – naší zvědavosti, kreativity a touhy poznávat. Být člověkem znamená hledat smysl i v tom, co je na první pohled nedosažitelné, a tento přístup je srdcem mé práce v oblasti inkluzivní astronomie. Začal jsem s velmi specifickým cílem – zpřístupnit astronomické vzdělávání zrakově postiženým. Byla to práce naplněná smyslem a výzvami, ale postupně jsem pochopil, že tento úkol je jen malou částí většího příběhu, který může zahrnout mnohem víc.
Posun k širšímu konceptu inkluzivní astronomie a kosmonautiky znamenal otevření dveří různorodým skupinám uživatelů – bez ohledu na jejich fyzické schopnosti, vzdělání nebo společenské postavení. Tato transformace odráží nejen můj osobní vývoj, ale i hlubší přesvědčení: že věda a technologie mají být nástroji pro všechny, nikoliv jen pro hrstku vyvolených. Astronomie, která odedávna symbolizuje naši společnou touhu pochopit místo ve vesmíru, by měla být přístupná každému, kdo se chce stát její součástí.
Nový koncept, který nazývám designovou astronomií a kosmonautikou, jde ještě dál. Už nejde jen o inkluzi jako takovou – o přidání přístupných prvků ke stávajícím metodám – ale o kompletní přetvoření toho, jak navrhujeme nástroje, aktivity a vzdělávací procesy. Tato filozofie mění perspektivu: místo adaptace se zaměřujeme na návrh od samého počátku s ohledem na rozmanité potřeby uživatelů. Jde o přístup, který nevidí různost jako překážku, ale jako inspiraci k vytvoření něčeho skutečně univerzálního.
V tomto duchu přemýšlím o aktualizaci svých dřívějších aktivit, například tvorby haptických pomůcek pro výuku astronomie nebo navrhování inkluzivních vzdělávacích programů. Avšak tentokrát chci využít principy designu informačních služeb, abych vytvořil řešení, která nejsou jen funkční, ale která také inspirují, motivují a otevírají nové možnosti. Astronomie není jen o vědeckých datech – je to cesta k hlubšímu porozumění nás samých, našich příběhů a naší role ve vesmíru.
Astronomie a kosmonautika mají jedinečný potenciál stát se příkladem pro inkluzivní model vědy a vzdělávání. Mým cílem je vytvořit přístup, který nejen zpřístupní vědecké poznatky, ale zároveň promění způsob, jakým na vědu nahlížíme. Chci, aby tento model byl otevřený, ale také fascinující, aby spojoval přesnost vědy s hravostí a radostí z objevování. Inkluzivní astronomie by měla být zábavná, vědecky hodnotná a zároveň lidsky blízká.
To, co dělá tento přístup jedinečným, je důraz na lidskost – na schopnost vědy nejen informovat, ale i inspirovat. Tato vize odráží samotnou podstatu toho, co znamená být člověkem: být zázrakem přírody, tvůrcem kultur, hledačem smyslu a průkopníkem technologií. Inkluzivní astronomie může být nejen nástrojem poznání, ale i mostem, který spojuje lidi různých schopností, zkušeností a perspektiv.
Být člověkem znamená toužit po pochopení a hledat nové cesty. Designová astronomie a kosmonautika představují příležitost, jak tuto touhu propojit s vědou a technologií, které jsou nejen funkční, ale také skutečně lidské. Je to pozvání k dobrodružství – k tomu, abychom překonali bariéry, které nás dělí, a vytvořili svět, kde věda a vzdělávání nejsou jen výsadou, ale příležitostí pro všechny.
Inkluzivní astronomie je symbolem toho, čeho můžeme dosáhnout, když spojíme technologii, empatii a kreativitu. Je odrazem toho, co nás činí lidmi – naší schopnosti nejen chápat svět kolem nás, ale také ho přetvářet tak, aby byl otevřený, spravedlivý a inspirující. Tímto způsobem může astronomie i další vědní obory nejen zkoumat hvězdy, ale také přispívat k tomu, abychom jako lidstvo zářili o něco jasněji.
Spekulativní design a Projekt 2277
Spekulativní design otevírá prostor, kde se člověk může ponořit do svých nejhlubších otázek, snů a vizí. Je to disciplína, která nám umožňuje překračovat hranice současnosti a hledat odpovědi tam, kde se svět ještě nestal. Fascinuje mě svou schopností stavět mosty mezi představivostí a realitou, mezi tím, co je, a tím, co by mohlo být. Přestože někdy působí jako povrchní „pozlátko“ – snadno popularizovatelná, ale složitě uchopitelná – vidím v něm nástroj, který dokáže přetvářet nejen designérskou praxi, ale i samotné přemýšlení o budoucnosti.
Projekt 2277 vznikl jako osobní iniciativa (v rámci předmětu Digitální marketing a komunikační – viz článek Digitální marketing 3: Digitální strategie pro Projekt 2277) zkoumat budoucnost prostřednictvím designu, technologií a filozofie. Rok 2277, který je dostatečně vzdálený na to, abychom mohli přemýšlet radikálně a svobodně, jsem zvolil nejen pro jeho futuristickou symboliku, ale také kvůli jeho spojení s mým vlastním příběhem. Datum mého narození – 2. 2. 1977 – vnáší do tohoto projektu osobní rozměr a propojuje budoucnost s mou vlastní cestou. Tím se tento projekt stává nejen cvičením v imaginaci, ale také introspektivní výpravou, která zkoumá, co znamená být člověkem napříč časem.
Projekt 2277 je rámován několika základními principy:
Rok 2277 jako symbol lidského horizontu: Tento bod v čase nabízí dostatečný odstup pro spekulaci a radikální myšlení. Umožňuje představovat si, jak by se mohla vyvíjet lidská společnost, technologie, kultura a filozofie. Zároveň však neztrácí spojení se současným technologickým a kulturním kontextem, který formuje naši imaginaci.
Spekulativní design jako klíčový nástroj: Spekulativní design zde neznamená navrhování konkrétních produktů || služeb, ale vytváření hypotetických scénářů, které podněcují otázky a diskuze. Jeho cílem není nabízet odpovědi, ale otevírat nové perspektivy, zpochybňovat status quo a objevovat skryté možnosti, které mohou utvářet budoucí svět.
Technologie jako rozšíření lidské představivosti: Moderní technologie, jako je umělá inteligence, budou v tomto projektu sloužit jako prostředek k rozšíření lidské kreativity. AI nám pomůže simulovat scénáře, vytvářet vizuály a rozvíjet koncepty, které by jinak mohly zůstat nepředstavitelné. Technologie zde není cílem sama o sobě, ale nástrojem, který nás přibližuje k hlubšímu porozumění tomu, co znamená tvořit.
Iterativní proces a otevřenost změnám: Projekt 2277 je navržen jako otevřený a iterativní. Není uzavřeným systémem, ale živou platformou, která se vyvíjí na základě nových otázek, inspirací a výzev. Tento přístup odráží samotnou podstatu spekulativního designu – průběžné přehodnocování a přetváření původních konceptů ve světle nových poznatků.
Při práci na Projektu 2277 mě fascinují také různé přístupy, které spekulativní design obohacují:
- Spekulativní design zkoumá, jaké by budoucnosti mohly být. Nejde o odpovědi, ale o hledání nových možností a scénářů.
- Kritický design reflektuje současnost a zaměřuje se na identifikaci problémů, které je třeba řešit.
- Fikční design vytváří příběhy, které propojují návrhy s emocemi a umožňují hlubší ponoření do hypotetických světů.
Projekt 2277 se snaží propojit tyto přístupy do jedné metodiky, která bude jak filozofická, tak praktická. Cílem není jen zkoumat budoucnost, ale také inspirovat k inovacím, které by mohly mít reálný dopad na svět.
Spekulativní design a Projekt 2277 nejsou jen intelektuálním cvičením – jsou oslavou lidské schopnosti přemýšlet, tvořit a překračovat hranice současnosti. Věříme-li, že být člověkem je ohromující dobrodružství, pak zkoumání budoucnosti prostřednictvím designu je jeho přirozeným pokračováním. Nabízí nám příležitost nejen představit si, co by mohlo být, ale také hlouběji porozumět tomu, kým jsme.
Projekt 2277 v sobě nese tuto ambici: spojit technologie, filozofii a lidskou představivost tak, aby vznikl prostor, kde budoucnost není jen možností, ale zrcadlem naší odvahy, empatie a kreativity. Každý scénář, každý hypotetický svět je dalším střípkem do nekonečné mozaiky lidského příběhu – příběhu, který stojí za to prožívat a formovat.
Mé semestrální projekty
Na začátku semestru jsem si položil otázku, jak by měl můj semestrální projekt vypadat, a zda preferuji individuální přístup nebo skupinový projekt, jako například hackathon. Rozhodl jsem se zaměřit na individuální projekty, protože mi umožňují spojit mé profesní a osobní zájmy. Moje prioritizace byla následující:
- Primárně se věnovat oblastem, které mě živí, a které mi tím pádem umožňují věnovat se i tématům, která mě neživí.
- Sekundárně se zaměřit na témata, která mě zajímají, i když nejsou přímo spojená s mým zaměstnáním.
V průběhu semestru jsem se věnoval několika projektovým tématům, která jsem považoval za klíčová. Všechna se mi podařilo významně posunout, ačkoliv jejich zaměření často přesahovalo mou původní prioritu zaměřit se primárně na oblasti spojené s mou profesí. Vedle uvedených projektů jsem se zabýval i několika dalšími tématy, která zde neuvádím. Níže uvádím stručný přehled:
Informační služby pro lidi se schizofrenií a jejich příbuzné
Tento projekt jsem zahájil průzkumem dostupných informací a informačních služeb, které se týkají života lidí se schizofrenií a jejich příbuzných. Provedl jsem průzkum „od stolu“ a zároveň realizoval čtyři neformální rozhovory – dva s lidmi se schizofrenií a dva s jejich blízkými.
Při tomto projektu jsem si uvědomil, jak citlivé a mnohovrstevnaté toto téma je, což mě vedlo k mimořádně opatrnému postupu. Rozhodl jsem se, že budu klást důraz na sběr informací a reflexi, než abych činil rychlé designové závěry. Objevil jsem řadu zajímavých informačních služeb a produktů || služeb, které jsou dostupné lidem se schizofrenií i jejich blízkým, a získal jsem cenné vhledy do způsobu, jakým tyto skupiny informační služby využívají.
Astronomické vzdělávání osob se zrakovým postižením
Na tento projekt jsem navázal na svou starší práci Astronomické vzdělávání osob se zrakovým postižením z roku 2016, kterou jsem vydal vlastním nákladem. Od jejího vydání jsem byl k tomuto dílu kritický a nyní jsem se rozhodl jej přepracovat.
Aktuálně jsem tuto práci přetvořil do širšího konceptu inkluzivní astronomie a kosmonautiky, a zároveň jsem představil nový koncept „designové astronomie a kosmonautiky“. Tento přístup posouvá původní zaměření na zrakově postižené k širší inkluzivní perspektivě, která zahrnuje různé potřeby a bariéry. V současnosti jsem ve fázi dokončování textu, grafického zpracování a přípravě jazykové korektury.
Epistemická astronomie a informační vědy / Epistemologie vesmíru
Tento projekt se snaží propojit témata astronomie a filozofie, konkrétně epistemologie a informační vědy. Inspiroval jsem se online kurzem Theory of Knowledge (University of Oxford) a během semestru jsem přicházel s různými možnostmi, jak tyto oblasti propojit.
Projekt je zatím v počáteční fázi, kdy se věnuji spíše úvahám a zkoumání základních filozofických konceptů. Další rozvoj plánuji po absolvování dalších kurzů, jako jsou Ethics: An Introduction, Philosophy of Science nebo Reality, Being and Existence: An Introduction to Metaphysics.
Bezpečný vývoj softwaru jako informační služba
Tento projekt úzce souvisí s mým zaměstnáním, kde se věnuji odbornému leadershipu v oblasti bezpečného vývoje softwaru. Téma jsem rovněž propojil se svými dobrovolnickými aktivitami pro OWASP a s univerzitním předmětem Learning Design.
Projekt se zaměřuje na vytvoření komplexního přístupu k bezpečnému vývoji softwaru jako informační služby, který zohledňuje potřeby vývojářů, bezpečnostních specialistů a uživatelů. Tento přístup zahrnuje nejen technická řešení, ale také vzdělávání a metodologickou podporu.
Záměrně děravá mobilní aplikace
Tento projekt vznikl jako reakce na nedostatek odborníků na bezpečnost mobilních aplikací v České republice. Současný stav ukazuje, že mnozí pseudo-odborníci se spoléhají na výstupy z automatizovaných skenerů, aniž by plně rozuměli podstatě zjištěných nálezů. To často vede k neefektivním návrhům řešení.
Začal jsem vytvářet androidí aplikaci, která by měla demonstrovat různé typy zranitelností. Po otestování prototypu jsem však dospěl k závěru, že samotná aplikace není dostatečná. Rozhodl jsem se proto vytvořit širší metodologický rámec, který by specialistům pomohl lépe porozumět problematice bezpečnosti mobilních aplikací a efektivně navrhovat „proof of concept“ pro jednotlivé zranitelnosti.
Tyto projekty nejen reflektují mé profesní i osobní zájmy, ale také ukazují, jakým způsobem propojuji design informačních služeb s praktickými aplikacemi a filozofickými úvahami. Každý z projektů mě posunul o krok dál v mém studiu i profesním rozvoji, a zároveň otevřel nové otázky, na které bych se rád zaměřil v budoucnu. Pokud budete mít zájem o detailní popis jednotlivých projektů, rád je rozpracuji.
Letošní semestr byl oknem do světa neomezených možností, kde se design, filozofie a technologie propojily ve fascinující tanec nápadů, výzev a objevů. Každý projekt, cíl i úvaha byly kroky na cestě, která není jen naplňováním akademických cílů, ale také dobrodružstvím za poznáním toho, co znamená být člověkem v jeho nejhlubší podstatě.
Tento semestr mi připomněl, že být designérem znamená nejen tvořit funkční a inovativní systémy, ale také se hluboce zamýšlet nad tím, jak tyto systémy ovlivňují svět kolem nás – jak zlepšují, propojují a inspirují. Od inkluzivní astronomie až po etické otázky kyberbezpečnosti, každé téma rozšiřovalo obzory a přinášelo nové perspektivy, které vedly nejen k intelektuálnímu růstu, ale i k radosti z tvůrčího procesu.
Vždy je to začátkem příběhu, který se teprve píše – příběhu o odvaze překračovat hranice známého, hledat smysl v paradoxech a objevovat krásu v nečekaném. Je to připomínka, že náš potenciál jako tvůrců a myslitelů je neomezený, pokud se odvážíme dívat dál než k obzoru. Svět plný otázek, vizí a lidskosti čeká – a je na nás, abychom do něj přinesli svůj otisk.