Tento semestr završuje mé bakalářské studium v oboru Design informačních služeb. Je to příležitost nejen dokončit formální náležitosti, ale také se zastavit a zhodnotit, jakým způsobem toto studium proměnilo moje přemýšlení i praxi.
Do oboru jsem vstupoval s cílem rozšířit své technické uvažování o schopnost vnímat informační služby jako zásahy do komplexních sociálně-technických systémů. Postupem času se mi potvrzuje, že design – v pojetí, které tento obor nabízí – není snaha o estetizaci nebo optimalizaci jednoho bodu, ale způsob práce s komplexitou. Technologie, kultura, společnost i poznání zde nejsou oddělené sféry, ale souběžně působící dimenze systému, ve kterém každý designérský zásah vstupuje do existujících vztahů a struktur, a tím je spoluutváří, vychyluje, nebo stabilizuje.
Informace v tomto pojetí nejsou neutrálním vstupem – jsou nositeli významu a strukturujícími prvky vztahů v systému. Umožňují jednotlivým prvkům interagovat, reagovat na změnu, vytvářet vzorce chování a případně se učit a adaptovat. Informační výměna je tím, co dělá systém informačním systémem – ne pouhým souborem prvků, ale propojeným a dynamickým celkem. Porozumění informačním tokům tak znamená schopnost číst a reflektovat vztahy, zpětné vazby, zpoždění, poruchy, asymetrie… A právě design informačních služeb chápu jako intervenci do těchto struktur – vědomé utváření podmínek, za nichž se informace objevují, mění, mizí, stávají klíčovými…
Tato perspektiva se pro mě konkrétně projevuje v oblasti kyberbezpečnosti, kde profesně působím. V tomto semestru pracuji na bakalářském projektu „Snižování kognitivní zátěže testerů optimalizací workflow v kyberbezpečnostním testování“, ve kterém zkoumám, jak může promyšlený design informačních struktur přispět ke zvládání mentální zátěže v prostředí vysoké složitosti a tlaku na výkon. Nejsem přesvědčen, že jde o „zlepšení výkonu“ ve smyslu efektivity – jde spíš o hledání rovnováhy mezi systémovými nároky a lidskou kapacitou zvládat je bez přetížení, vyčerpání či chyb.
Silně mě oslovil moment, kdy jsem na konferenci OWASP Global AppSec 2025 v Barceloně narazil na přednášku Juliane Reimann s názvem “Human Buffer Overflow: How to Deal with Cognitive Load in High-Performing Teams.” Věnovala se dopadům kognitivní zátěže na vysoce výkonné týmy napříč obory. K vlastnímu tématu – zaměřenému konkrétně na prostředí kyberbezpečnostních testerů – jsem dospěl zcela samostatně. O to zajímavější pro mě bylo zjištění, že se v mnoha ohledech potkáváme: ať už jde o využití Swellerovy teorie kognitivní zátěže, nebo o inspiraci koncepty známými z Team Topologies. Tato náhodná tematická blízkost mi potvrdila, že se pohybuji v prostoru, který je relevantní a rezonuje i v širším odborném diskurzu.
Po skončení konference jsem Juliane Reimann kontaktoval a požádal ji o prezentaci. Její reakce mě příjemně překvapila – nejen ochotou podělit se o materiály, ale především upřímným zájmem o můj výzkum. Napsala mi, že by se ráda dozvěděla víc o tom, čemu se věnuji, a navrhla neformální rozhovor. Tento moment pro mě nebyl jen potvrzením odborné relevance tématu, ale i povzbuzením – že je možné navázat profesionální kontakt, který je zároveň lidský, partnerský a otevřený.
Zjišťuji přitom, že podobné přijetí a zájem nacházím spíš v zahraničním prostředí – v zahraničních komunitách, autorech, kolezích… Naproti tomu v domácím (českém) akademickém prostoru často narážím spíš na nedostupnost, uzavřenost, opatrnost… odmítání, pomlouvačnost… To mě přivádí k další otázce, kterou si v sobě nesu: kde je prostor pro skutečný dialog – nejen odborný, ale i lidsky bezpečný, sdílený, a rovný?
Vím, že jedním z mých dalších zásadních cílů po dokončení bakalářského studia bude intenzivní jazykový rozvoj. Nejen proto, abych „lépe mluvil“, ale proto, že jazyk je nositelem vztahů, způsobů vidění světa, i přístupu k sobě samému. Opírám se přitom o rámce jako L2 Identity Formation (Bonny Norton, Claire Kramsch), Affective Filter Hypothesis (Stephen Krashen), Motivační práh (Zoltán Dörnyei) nebo mastery experience (Albert Bandura), které pomáhají chápat jazykové učení jako komplexní osobní proměnu.
Věřím, že právě zážitek úspěšné jazykové zkušenosti (ale to platí o celém mém bakalářském studiu, nikoliv jen o jazyku), která snižuje vnitřní bariéry a aktivuje novou jazykovou identitu, je pro mě klíčem k tomu, jak se v komunikaci dál posunout. Chci se přiblížit tomu, abych mohl nejen porozumět, ale být srozumitelný – a skutečně sdílet perspektivy v prostředí, které překračuje jazyk, národ i disciplínu.
Postupně jsem také přehodnotil, jak přemýšlím o pojmu „uživatel“. V rámci designu informačních služeb nejde pouze o jednotlivce, který interaguje s rozhraním. „Uživatel“ je jakýkoli aktér, kterého se informační toky dotýkají – člověk, instituce, algoritmus, infrastruktura, lidské i nelidské entity, které se stávají „uživateli“ v důsledku dopadů designérských rozhodnutí (např. environmentálních nebo kulturních). Designér je tak zároveň čtenářem, tvůrcem i narušitelem systému – a tato role s sebou nese nejen technickou zodpovědnost, ale i etickou, systémovou, epistemickou… citlivost.
Závěr studia tedy nevnímám jako uzavření, ale spíš jako přechod do další fáze – vybavenou schopností myslet systémově, navrhovat s vědomím dopadů a klást si lepší otázky. Design informačních služeb pro mě zůstává oborem, který není o „řešení problémů“, ale o kultivaci vztahu k informaci, ke světu a k tomu, jak v něm jednáme.
Když jsem na začátku studia – v motivačním dopise u přííjmaček – formuloval, že „mou představou je designování (kyber)bezpečnostních ICT služeb, o nichž jsem přesvědčen, že je třeba je lépe vnímat z pohledu různých uživatelů“, šlo mi o to přenést do oblasti kyberbezpečnosti větší citlivost k lidským hlediskům – k tomu, jak různí lidé vnímají riziko, jak se orientují v procesech, jak zvládají tlak na rozhodování v nejistotách…, více chápat kyberbezpečnost v širších kontextech human-centered designu. Studium mi nabídlo prostor tenhle záměr nejen promyslet, ale postupně proměnit v ucelenější postoj – v přístup, který propojuje teoretické porozumění se zkušeností a směřuje ke konkrétní praxi.
V praxi… tématem bakalářské práce (projektu) „Snižování kognitivní zátěže testerů optimalizací workflow v kyberbezpečnostním testování“ se snažím přispět ke zlepšení pracovního prostředí těch, kteří v bezpečnostních týmech čelí neustálému tlaku na přesnost, rychlost i zodpovědnost. Nejde mi přitom o prosté zvyšování výkonu – ale o hledání rovnováhy mezi nároky systému a kapacitou člověka obstát v něm bez vyčerpání, chyb nebo frustrace. Studium mi dalo rámec, jak o těchto věcech uvažovat promyšleně, systémově, odpovědně…
Odstupem času mohu říct, že tento semestr byl v mnoha ohledech v souladu s tím, co jsem si na jeho začátku stanovil. Mít jasné směřování, konkrétní záměry a dostal prostor pro jejich naplnění i rozvinutí – mimo jiné svým bakalářským projektem. Ať už šlo o odbornou práci v oblasti kyberbezpečnosti, metodologické prohlubování v rámci designu nebo osobní rozvoj v dalších oblastech, vše do sebe zapadlo smysluplně a organicky. Ten pocit propojení mezi plánem a skutečností považuji za největší hodnotu tohoto období.
Vedle práce na bakalářském projektu byl pro mě tento semestr výjimečný i jinak – otevřel mi prostor k tématům, ke kterým jsem možná směřoval už dávno, ale teprve teď pro ně nacházím jazyk i odvahu. V rámci kurzu DESB62 Design in Complex Systems jsem se podrobněji seznámil s přístupy jako wicked problems, transition design, behaviorální strategie nebo kritické či spekulativní design – a musím přiznat, že jsem se v nich doslova vyžíval.
Uvědomil jsem si, že některé oblasti, které mě fascinují od dětství a ranného mládí – astronomie, filozofie, epistemologie – nejsou „vedlejší“ zájmy, ale že právě ony tvoří rámec, ve kterém pro mě design začíná dávat smysl. Kurz mi umožnil reflektovat i to, co už dávno dělám, aniž bych to dříve nutně chápal jako design: astronomii pro zrakově postižené, hmatové modely vesmíru, edukaci bez zraku…, ale i kritické myšlení o společnosti a hodnotách.
Na základě toho jsem si dovolil otevřít i nové (možná nové) směry. Rozvíjím koncept noeticky orientovaného designu – tedy designu, který se obrací k možným formám inteligence a zkušenosti mimo lidský rámec. A stejně tak se zabývám designem zaměřeným na demokracii, který chápu jako hlubokou etickou výzvu, nikoli jako slogan. Své texty publikuji na platformě Medium – nejen proto, že chci „být vidět“, ale protože se tím učím se svými výstupy existovat. Být přítomen, navzdory vlastní nejistotě, kritice i kontextu, který není vždy laskavý.
Nezastírám, že mám vůči akademickému prostředí ambivalentní vztah. Setkal jsem se v něm s inspirací, ale i s pokrytectvím, strachem a někdy i násilím – a to nejen intelektuálním. Ale právě proto si vážím momentů, kdy se mi podaří přesáhnout hranice formálních očekávání a zformulovat něco vlastního – byť na okrajích nebo mimo normy. Studium pro mě tak není jen profesní kvalifikací. Je to možnost vytvořit si jazyk pro to, co mě drží desítky let, co mě přesahuje, co spojuje vzdálené obory a světy – a co možná dává smysl, i když ještě nemá název v žádné oficiální osnově.
[Následující obsah je dostupný po zadání hesla. Heslo může předat autor článku.]
Vlastní cesta mezi SMART a EXPERIMENT
Během práce v seminářích jsem si stále jasněji uvědomoval, že klasické nástroje pro formulaci cílů – jako je SMART (Specific, Measurable, Achievable, Relevant, Time-bound) canvas – nejsou v souladu s tím, jak se přirozeně učím a rozvíjím. V kontaktu s konkrétními lidmi, tématy a situacemi se mé učení neodehrává v předem vytyčených mantinelech, ale spíš jako souhra impulsů, reflexí, experimentů a průběžných objevů. Tato zkušenost mě vedla k pojmenování a vědomému přijetí toho, že místo cílového plánování mi víc vyhovuje přístup postavený na zkoušení a vnímání – model EXPERIMENT (Exploratory, X (neznámý faktor), Practical, Evidence-based, Repeatable, Improving, Mindful, Evolving, Navigaitonal, Testable).
Proč mi nevyhovuje SMART canvas
SMART canvas mi nevyhovuje, protože předpokládá, že mám na začátku jasný a pevně formulovaný cíl, který se nemění. Moje zkušenost ze seminářů ale ukazuje, že učení je pro mě živý, mnohovrstevnatý proces, kde směřování často vzniká až v průběhu zkoumání a interakce. Mám tendenci reagovat na aktuální kontext, vnímat napětí a smysl „na místě“ – a ne podle předem stanovených metrik. SMART model mě spíš omezuje než podporuje: tlačí mě k tomu, abych dělal rozhodnutí dřív, než mám dost podkladů, a abych zpětně racionalizoval procesy, které byly spíš intuitivní a fluidní. Zároveň postrádá prostor pro „neúspěch jako poznatek“ – všechno musí být měřitelné a dosažené, jinak je to vnímáno jako selhání, což je proti logice mého učení.
Proč mi vyhovuje přístup EXPERIMENT
Přístup EXPERIMENT mi naopak více vyhovuje, protože odráží způsob, jakým přirozeně přemýšlím, reaguji a hledám smysl. Vnímám učení jako cestu, kde experimentuji, kombinuji prvky, ověřuji si účinnost v praxi, a přitom zůstávám otevřený změnám. Důležitá je pro mě orientace na prožitek, vztahy, vnitřní napětí a momenty, které se nedají dopředu naplánovat. Cenný je mi prostor pro improvizaci, neúplnost a hledání – a právě EXPERIMENT model mi umožňuje z těchto přístupů udělat „plnohodnotnou“ formu učení. Místo jednoho měřitelného cíle pracuji s více záměry, které se proměňují podle toho, co se během procesu objeví. Důležitá je mi reflexe, ne výstup; smysl, ne jen výsledek.
Designová perspektiva
Oba přístupy – SMART i EXPERIMENT – mají své místo v designu učení. SMART je silný tam, kde je třeba vytvořit jasnou strukturu, přehlednost a kontrolu nad procesem, což je výhodné například při plánování konkrétních výstupů nebo při evaluaci. EXPERIMENT má naopak hodnotu v prostředí, kde je potřeba tvořivost, adaptabilita, práce s nejasností a testování nápadů v reálném čase. V oblasti vzdělávacího designu proto nevnímám tyto přístupy jako protiklady, ale jako různě laděné nástroje, které je možné kombinovat – podle typu úkolu, osobního stylu a fáze procesu.
Pokud vím, že mi rigidní struktura jako SMART brání v přirozeném objevování a že se učím nejlépe přes otevřený experiment, pak je zcela na místě, abych si jako nástroj zvolil EXPERIMENT – a ne se tlačil do formy, která mě dusí.
Navrhovat si vlastní učení je forma sebeřízení. A dobrý design v tomto případě znamená být citlivý sám k sobě, nikoli se přizpůsobit „standardům“, které mi nevyhovují.