Informace, komunikace a identita. Tři slova, se kterými se setkáváme téměř každodenně, tři pojmy, o jejichž významu máme určitou představu, ale jejichž skutečná podstata nám může stále unikat.
Když jsem poprvé spatřil název univerzitního předmětu Informace, komunikace a identita, vzbudil ve mně zvědavost. Očekával jsem setkání se třemi významnými fenomény lidské existence, poznávání a společenského života. Každý z nich má vlastní historii, různé definice, teoretická východiska a své místo v řadě vědních disciplín.
Představoval jsem si, že se nejprve seznámím s jejich podstatou. Co vlastně znamená informace? Co je komunikace a čím se liší od pouhého přenosu informací? Co tvoří identitu člověka, skupiny či společnosti? A především: jak spolu tyto tři pojmy souvisejí?
Nečekal jsem pouze tři samostatné výklady, ale postupné odhalování jejich vzájemné provázanosti. Doufal jsem, že se jednotlivé perspektivy setkají, budou se doplňovat, ale možná si také odporovat. Právě v těchto střetech jsem spatřoval příležitost k hlubšímu porozumění.
Když jedno slovo zastíní ostatní
Pak jsem otevřel interaktivní osnovu předmětu.
Její obsah byl na první pohled bohatý a ambiciózní. Informace jako psychofyziologický jev, jako stav lidské mysli, její vztah k myšlení, komunikačním procesům, artefaktům, energii i identitě v kyberprostoru. Předmět sliboval cestu napříč psychologií, kybernetikou, umělou inteligencí, fyzikou i biologií.
Postupně jsem si však uvědomil něco zvláštního. Téměř všechno se točilo kolem jediného pojmu – informace.
Komunikace zde vystupovala především jako informační proces. Identita se objevovala zejména ve vztahu k informační vědě a digitálnímu prostředí. Z původně očekávaného setkání tří rovnocenných pojmů se začínal rýsovat příběh jediného hlavního hrdiny, jehož prostřednictvím mají být představeni i ostatní.
Znamená to, že komunikace a identita jsou pouze odvozenými projevy informace? Nebo jde jen o specifickou perspektivu informační vědy, která se přirozeně snaží nahlížet ostatní skutečnosti prostřednictvím svého ústředního pojmu?
Mezi mým očekáváním a skutečnou koncepcí předmětu vzniklo určité napětí.
Hledání podstaty
Čím více jsem nad osnovou přemýšlel, tím naléhavější se stávala otázka, zda je možné porozumět informaci bez důkladného porozumění komunikaci a identitě.
Informace přece nemusí být pouhým údajem, zprávou či přenášeným signálem [1]. Její význam může záviset na kontextu, interpretaci a na tom, kdo ji přijímá. Stejná informace může pro různé lidi znamenat něco zcela odlišného [2].
Komunikace pak není jen prostředkem přenosu informace. Je také procesem společného vytváření významu, vyjednávání, porozumění i neporozumění [3]. A identita není pouze výsledkem informačních procesů či obrazem člověka v digitálním prostředí. Je také tím, co ovlivňuje, jaké informace vyhledáváme, kterým věříme, jak jim rozumíme a jak komunikujeme s ostatními.
Vzniká tak zvláštní kruh. Informace ovlivňuje naši identitu, identita ovlivňuje interpretaci informací a komunikace oba procesy propojuje a proměňuje.
Kde v tomto kruhu začít? Lze vůbec některý z těchto fenoménů považovat za základní a ostatní z něj odvozovat?
A pokud různé vědy chápou informaci odlišně, co vlastně spojuje informaci ve fyzice, biologii, lidském vědomí nebo digitálních systémech? Jde skutečně o jeden obecný fenomén, nebo o různé skutečnosti, které označujeme stejným slovem? Rozdílná teoretická východiska jednotlivých disciplín totiž ovlivňují i samotný způsob, jakým pojem informace vymezují a používají [2].
Právě zde pro mě vyvstává největší výzva předmětu. Jeho interdisciplinární šíře může být mimořádnou předností, ale také rizikem. Bez pečlivého vymezení pojmů a vysvětlení souvislostí se totiž může stát, že získáme mnoho různých pohledů, aniž bychom dospěli k hlubšímu porozumění tomu, co je spojuje.
Neočekávaný obrat
Při dalším zamyšlení nad cíli předmětu jsem si však uvědomil, že možná přehlížím něco podstatného.
Osnova totiž neslibuje pouze zkoumání identity člověka. Hovoří také o identitě samotné informační vědy – o jejím vymezování vůči jiným disciplínám, o jejích hranicích a o tom, čím vlastně tento obor je.
Najednou se přede mnou objevil jiný výklad celého předmětu.
Co když zdánlivá nerovnováha mezi informací, komunikací a identitou není jen nedostatkem, ale také příležitostí pochopit, jak se jeden vědní obor snaží prostřednictvím svého ústředního pojmu vysvětlovat svět a současně vymezovat sám sebe?
Informační věda komunikuje své poznání, přejímá myšlenky z jiných disciplín, proměňuje jejich význam a tím zároveň utváří vlastní identitu.
V jistém smyslu se tedy samotný předmět stává příkladem vztahu mezi informací, komunikací a identitou.
Toto uvědomění ovšem původní otázky neruší. Naopak jim dává další rozměr. Pokud chceme skutečně porozumět informační vědě, nestačí znát jen její pohled na jiné obory. Potřebujeme také pochopit, jak ostatní disciplíny nahlížejí na informaci a v čem se jejich perspektivy shodují či rozcházejí.
Od očekávání k porozumění
Nakonec jsem dospěl k poznání, že mé původní očekávání nebylo mylné, ale bylo širší než konkrétní zaměření předmětu.
Od kurzu stále očekávám hlubší seznámení s informací, komunikací a identitou, s jejich definicemi, teoretickými východisky i historickým vývojem. Rád bych porozuměl jejich vztahům nejen v rámci informační vědy, ale také v širším filozofickém, psychologickém, sociologickém, biologickém a technologickém kontextu.
Zároveň však začínám chápat, že skutečným přínosem předmětu nemusí být pouze soubor získaných znalostí. Může jím být také schopnost klást otázky, rozlišovat mezi různými významy pojmů, hledat souvislosti a kriticky posuzovat hranice jednotlivých vědních přístupů.
Možná totiž nejde o to nalézt jedinou definitivní definici informace, komunikace či identity. Možná je důležitější pochopit, proč existuje tolik různých definic, co nám každá z nich umožňuje poznat a co naopak ponechává stranou.
A právě zde se původní nejistota proměňuje v nové očekávání.
Nechci z předmětu odcházet pouze s vědomím, že informace může být chápána jako psychofyziologický jev, komunikační proces, artefakt či fyzikální nebo biologický fenomén. Chtěl bych především rozumět tomu, proč a za jakých předpokladů o ní takto uvažujeme, jak jednotlivá pojetí souvisejí a kde jsou hranice jejich platnosti.
Chtěl bych odcházet nikoli jen s větším množstvím informací, ale s hlubším porozuměním.
A možná právě v tom spočívá určité rozuzlení celého příběhu. Informace sama o sobě ještě nezaručuje poznání. Teprve jejím promýšlením, interpretací a konfrontací s jinými pohledy může vzniknout něco, co mění naše chápání světa – a tím i nás samotných.
Tři slova z názvu předmětu se tak znovu setkávají. Tentokrát už ne jako tři oddělené kapitoly, ale jako vzájemně propojené otázky, jejichž zkoumání může být samo o sobě cestou k poznání.
A snad i k lepšímu pochopení vlastní identity.
Použité zdroje a literatura
[1] BUCKLAND, Michael K. Information as thing. Journal of the American Society for Information Science. 1991, roč. 42, č. 5, s. 351–360. DOI: 10.1002/(SICI)1097-4571(199106)42:5<351::AID-ASI5>3.0.CO;2-3. Dostupné z: https://ppggoc.eci.ufmg.br/downloads/bibliografia/Buckland1991.pdf (autorská předpublikační verze).
[2] CAPURRO, Rafael a Birger HJØRLAND. The concept of information. Annual Review of Information Science and Technology. 2003, roč. 37, s. 343–411. DOI: 10.1002/aris.1440370109. Dostupné z: https://www.capurro.de/infoconcept.html (autorská pracovní verze).
[3] HALL, Stuart. Encoding/decoding. In: HALL, Stuart, Dorothy HOBSON, Andrew LOWE a Paul WILLIS (eds.). Culture, Media, Language: Working Papers in Cultural Studies, 1972–79. London: Hutchinson, 1980, s. 128–138. Dostupné z: https://spkb.blot.im/_readings/EncodingDecoding_HALL_1980.pdf.
